A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Od října roku 1892 zastával Antonín Dvořák místo ředitele Národní konzervatoře v New Yorku. Už od ledna do května toho roku se loučil dlouhou řadou koncertů s českým publikem a od konce května po náročném pracovním vypětí odpočíval na Vysoké. Hned v polovině června byl však ze své prázdninové idyly vytržen výzvou budoucí zaměstnavatelky, zakladatelky newyorské konzervatoře Jeanette Thurberové, aby napsal oslavnou kantátu ke čtyřstému výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Text k dílu, které mělo zaznít na slavnostním koncertě 12. října, slíbila neprodleně poslat. Když však slíbený text již několikátý den nepřicházel, uchýlil se Dvořák k vlastní iniciativě. Rozhodl se pro text, který téměř jistě mohl být vhodný pro připravovanou slavnost a zároveň byl obecněji platný. Mimo to vyhovoval skladatelovu nejvnitřnějšímu přesvědčení a hluboké víře. Se zhudebněním latinského hymnu Te Deum laudamus byl Antonín Dvořák hotov za pouhých šest dní. Thurberové text nakonec na Vysokou dorazil, a ačkoliv skladatel stihl do svého odjezdu do Spojených států dílo pouze naskicovat, kantáta Americký prapor na kolumbovských oslavách nakonec zazněla. Te Deum na svoji premiéru však dlouho nečekalo, neboť zaznělo již 21. října na prvním samostatném koncertě, který Dvořák v New Yorku dirigoval.

Te Deum pro sóla, sbor a orchestr, op. 103, je v řadě ostatních duchovních děl Antonína Dvořáka sice rozsahem nejmenší, v žádném případě však méně osobité, naopak svým způsobem jedinečné a originální. Je vystavěno ze čtyř na sebe navazujících oddílů, které v podstatě odpovídají čtyřem větám symfonie, avšak oproti symfonii procházejí všemi jeho částmi citace hlavních hudebních myšlenek. Autor v nich využil své zážitky z vystoupení kočovné skupiny indiánských tanečníků a zpěváků, která v roce 1879 v Praze hostovala, a zabarvil tak dílo určené pro Ameriku také americkým koloritem. Již od prvního divokého nástupu tympánů, přes názvuky indiánské pentatoniky a různé rytmy až k hymnickému, ale přesto nekonvenčnímu závěru, se Te Deum svým ráze liší od ostatních Dvořákových duchovních děl a od běžné církevní hudby vůbec.

Plných deset let leží mezi provedením Osmé a Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena. Symfonie č. 9 d moll, op. 125 zazněla poprvé 7. května roku 1824 spolu s Předehrou C dur, op. 124 a třemi částmi Missy solemnis, op. 123. O ódu Friedricha Schillera Na radost se Beethoven zajímal již od mládí a první náčrtky hudebních motivů použitých v symfonii si skladatel zaznamenal již dvacet let před jejím dokončením a celkem v patnácti skladbách můžeme vysledovat myšlenkové podněty vedoucí až k samotné Deváté symfonii. Až ve svých padesáti letech byl však Beethoven schopen vyslovit své nejhlubší myšlenky naplno. Celých sedm let, tedy od roku 1817, intenzívně pracoval současně na Deváté symfonii a na Misse solemnis. Základním výrazovým světem obou děl je v hudbu přetavená filozofická meditace. Jejím objektem je člověk a příroda v co nejširším úhlu pohledu. Pro obě skladby je též charakteristický zesílený sklon k ideám náboženským. Není to však církev a její chrámová organizace, pouze víra splývající s obdivem k řádu přírody. Beethoven v těchto skladbách stupňuje tlak morální odpovědnosti a hledání spravedlivého soudce v beznadějně zkažené společnosti. Kromě myšlenkového poselství byla Devátá symfonie v době svého vzniku novátorská i ve všech ostatních ohledech. Nejvýrazněji se novost projevila především v práci s tématickým materiálem, kdy v introdukci finále slyšíme citáty všech předchozích vět, a svébytně také v zapojení čtyř sólových hlasů a smíšeného sboru v závěru symfonie. Je však známo, že poslední větu své symfonie původně Beethoven plánoval jako čistě instrumentální. Teprve později v něm uzrál názor, že jedině prostřednictvím Schillerových slov může podat vše ujasňující vysvětlení svého přesvědčení.

Kryštof Spirit