A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Po velmi vlažném přijetí Smyčcového kvartetu se Claude Debussy pokusil přesvědčit o svém umění Národní společnost pro hudbu další skladbou, tentokrát symfonickou. Ačkoliv se Debussy těžce probojovával jako moderní autor a ovzduší Národní společnosti nebylo příznivé, překvapivý úspěch Faunova odpoledne znamenal pro skladatele definitivní uznání. Skladba se při svém premiérovém uvedení 23. prosince 1894 musela opakovat, což tehdy nebylo obvyklé ani na běžných koncertech, natož při uvedení nové skladby. Neobyčejné kouzlo díla působí podmanivě na posluchače dodnes a patří mezi nejúčinnější skladby světového repertoáru. Podnětem byla Debussymu Mallarméova báseň Faunovo odpoledne, avšak neuchýlil se ve své skladbě k hudeb- nímu přepisu, pouze se nechal básní inspirovat. Kdesi na sicilském břehu leží v horkém letním odpoledni antický faun, který vzpomíná na své lásky. Jižní obloha, šumící moře a pleť lidských těl, to vše je přeneseno do jemné zvukové sféry. Není zde stopy po hrubých vášních nebo skutečných činech, vše je tu obaleno oparem vzpomínky. Stéphane Mallarmé po vyslechnutí díla poznamenal, že hudba předstihla báseň a Maurice Ravel, ač nepatřil k Debussyho obdivovatelům, prohlásil, že by chtěl při této hudbě zemřít. Faunovo odpoledne na dnešním koncertě nezazní v originálním znění, ale v úpravě pro flétnu, hoboj, klarinet, harmonium, klavír, bicí a smyčce od Arnolda Schönberga. Úpravu vytvořil pro Spolek pro soukromé provádění hudby, který založil v roce 1918 a kde své posluchače seznamoval s novou hudbou, pod jeho vedením se zde také prováděly skladby Stravinského, Bartóka, Berga, Ravela a dalších moderních autorů.

Klavírista a skladatel Aaron Copland se stal vůdčí osobností americké hudby již za svého života. Studoval nejprve ve Spojených státech u Rubina Goldmarka a od roku 1921 ve Francii u Nadji Boulangerové na Hudební škole pro Američany ve Fontainebleau. Nejvíce ho v této době ovlivnil neoklasicistní projev Igora Stravinského a jazzové prvky u Šestky. Vliv Stravinského se u Coplanda nejvíce projevil v baletech, které v současnosti patří mezi jeho nejhranější díla. Patrně tím nejslavnějším z nich je Appalačské jaro z roku 1944, jenž napsal pro tanečnici Marthu Grahamovou. Ta byla jednou z hlavních protagonistek stylu Modern Dance ve třicátých letech 20. století. Založila vlastní baletní školu a stala se propagátorkou abstraktního pojetí tance. Na její žádost zkomponoval Copland baletní dílo, jehož námětem je venkovská svatba v jarních, rozkvétajících Appalačských horách. Nazval je prostě Balet pro Marthu, avšak krátce před premiérou navrhla Grahamová název Appalačské jaro. Premiéru pak tančila 30. října 1944 ve Washingtonu, v následujícím roce získal skladatel za balet Pullitzerovu cenu. Ještě téhož roku upravil z baletu orchestrální suitu, která byla přijata stejně vřele jako předtím balet. Na dnešním koncertě zazní kompletní baletní hudba v původní verzi pro komorní orchestr. Z díla dýchá syrovost, drsnost, ale i něha a optimismus. Jasné tématické proporce, bohaté variace, nástrojová barevnost i kontrastní plochy spletitých rytmů činí z díla hudební skvost. Lyričnost a folklórní kolorit jsou dominantní emocionální složkou celého baletu.

Ve své hudebně-dramatické tetralogii Prsten Nibelungův vytvořil Richard Wagner bájnou postavu udatného Siegfrieda. Nadlidskou bytost, která představuje největší myslitelné hrdinství světa. Tento nadčlověk nezná bázně a dokáže se postavit i proti kopí nejvyššího boha Wotana. V roce 1857 přerušil Wagner práci na třetím díle své tetralogie Siegfried nejen z důvodu četných koncertních cest, ale především díky práci na opeře Tristan a Izolda. K Siegfriedovi se vrátil až v roce 1869, tedy v době, kdy se svojí druhou ženou Kosimou, dcerou Franze Lista, prožíval chvíle rodinné pohody. Následujícího roku 6. června se jim narodil syn Siegfried, v němž Wagner nalezl nový smysl života. Z tohoto pocitu vznikla příležitostná drobná skladba, jejíž melodie zpívá o dítěti nesoucí jméno vybájeného hrdiny, a které má být pokračovatelem Wagnerova života. Siegfriedova idyla měla premiéru 25. prosince 1870 v rodinném prostředí Wagnerovy švýcarské vily a skladatel v ní použil hudební myšlenky ze své opery, avšak díky svému intimnímu citovému charakteru v sobě nenese žádné dramatické prvky. 

Ačkoliv jedno z prvních neoklasicistních děl světové hudební literatury, balet Pulcinella, napsal Igor Stravinskij v roce 1919, řadí se Symfonie dechových nástrojů z roku 1920, spolu s Oktetem pro dechy, ještě k posledním skladbám ruského období. Tyto zmíněné skladby odlišných stylů mají ovšem společný prvek – skladatelův způsob instrumentace, kdy jednotlivé nástroje vedou mezi sebou dialogy, a podílejí se tak každý po svém na hudebním dění. Tento způsob kompoziční práce si Stravinskij osvojil již ve skladbě Příběh vojáka z roku 1918. Ke své Symfonii skladatel poznamenal: „Je to přísný obřad, který je rozvíjen krátkými modlitebními popěvky, jež hraje hned jedna, hned druhá skupina nástrojů.“ Celou skladbou se prolíná jakýsi rondový prvek, který se neustále vrací v určitém akordickém souzvuku. Jednovětá, přibližně dvanáct minut trvající skladba v sobě obsahuje čtyři základní oddíly. Symfonii otevírá sólová flétna typicky ruským nápěvem, druhý oddíl je pastorální, třetí má taneční charakter. Vše ústí do závěrečného chorálu, který původně Stravinskij napsal pro klavír a který byl otištěn v příloze k Revue musicale, jež byla věnována památce Clauda Debussyho. Stejné věnování připsal skladatel i do partitury své Symfonie. Nehledě na kontrastní střídání epizod liturgického dialogu, působí dílo díky kompaktní sazbě uceleným a silným dojmem.

Kryštof Spirit