A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Když byl Petr Eben požádán, aby pro mozartovský festival v Salcburku napsal skladbu s mozartovskou tématikou, považoval to za úkol stejnou měrou čestný, jakož i náročný. Podle jeho vyjádření nebylo totiž pro soudobého skladatele snadné přiblížit se Mozartovu duchu. Možná proto se chtěl Eben svojí hudbou vcítit spíše do Mozartova smutku a stesku než do tak často obdivovaného jasu jeho slohu. Jako motto si pro svoje dílo zvolil několik vět z Mozartova dopisu, který napsal Konstanci půl roku před svou smrtí: "Nemohu ti vysvětlit své pocity, je to jakási prázdnota, která mě bolí, jakási touha, jež nikdy není naplněna, tudíž nikdy nepřestává – stále trvá, ba den ze dne roste." Přiblížit se Mozartově hudbě se Petr Eben pokusil zejména určitými názvuky na některé jeho slohové prvky. Místy je to průhlednost orchestrálního zvuku, exponování jeho oblíbených nástrojů (flétny a klarinetu) nebo použití charakteristických obratů či ozdob. Přímé citace Mozartových skladeb použil Eben pouze dvě; jedná se o začátek Fantazie pro klavír c moll, KV 475 a líbezný menuet z jeho dětských let. Vznikla tak orchestrální fantazie Pražské nokturno s podtitulem Hommage à Mozart. Po krátkém úvodu se začíná rozvíjet smyčcová plocha, která má vystihnout zmíněnou atmosféru prázdnoty a stesku. Celý úsek je ještě vystupňován čtvrttónovými deformacemi melodie. Poté se hudební jazyk začíná přibližovat Mozartově dikci, aby na samém vrcholu zaznělo téma z klavírní Fantazie c moll. Toto téma se pak znovu vrací v samotném závěru skladby v tíživých krocích kontrabasů, nad nimiž v celestě tiše zazní (v jiném tempu a tónině) půvabný menuet, který Mozart napsal jako osmiletý v Londýně.

Pražské nokturno bylo poprvé provedeno Vídeňskými filharmoniky na festivalovém koncertě v Salcburku v lednu 1984 a naplnilo dramaturgický záměr festivalu tím, že na koncertě zazněly výhradně Mozartovy pražské skladby a jako kontrastní číslo programu skladba pražského skladatele s mozartovskou tématikou.

Vznik Koncertu pro klavír a orchestr č. 9 Es dur, KV 271 byl ještě donedávna opředen neurčitými, až tajemnými historkami. Podle nich napsal Wolfgang Amadeus Mozart svůj koncert pro mladou francouzskou klavíristku, která si říkala Miss Jeunehomme a byla v roce 1777 na návštěvě v Salcburku. Díky této legendě se pro koncert vžil název "Jeunehomme". Celé dvacáté století se hudební vědci snažili objevit totožnost mladé klavíristky, ale teprve v roce 2005 se muzikologovi Michaelu Lorenzovi podařilo záhadu rozluštit. V dopise, který Mozart psal v roce 1777 svému otci Leopoldovi se zmiňuje, že v tomto roce napsal tři koncerty, přičemž poslední byl "pro Jenomy". Leopold později v dopisech píše svému synovi o Madam Genomai. Onou záhadnou dámou byla Victorie Jenamy, dcera Jeana Georgea Noverrea, slavného francouzského tanečníka, kterého Mozart poznal v roce 1773 ve Vídni a který od té doby patřil mezi jeho nejlepší přátele. Označení koncertu "Jeunehomme" vzniklo tedy pouhým fonetickým přepisem jména Jenamy, ale způsobilo jednu z velkých mozartovských záhad.

Koncert Es dur napsal Mozart teprve ve svých jednadvaceti letech, ale jedná se o dílo zcela zralého skladatele, které je svým způsobem jedinečné. Tímto koncertem skladatel vytvořil určitý prototyp sólového koncertu, který pak během svého tvůrčího života aplikoval na mnoha dalších skladbách tohoto typu. Je zde poprvé zrovnoprávněna funkce sólového nástroje a orchestru, obě složky vedou rovnocenný dialog. Výjimečná je tato skladba i po formální stránce. Mozart dosahuje téměř operního účinku v kantabilních nebo naopak v quasi recitativních pasážích sólového klavíru. Za ojedinělé lze považovat i fakt, že první věta nezačíná rozsáhlejším instrumentálním úvodem, jako je tomu u většiny Mozartových koncertů, ale hned od počátku je stejným způsobem exponován jak sólový nástroj, tak orchestr. Závěrečné jásavé rondo je uprostřed přerušeno pomalým menuetem v subdominantní tónině, aby vše spělo opět v původním tempu k radostnému konci.

Symfonická tvorba se, stejně jako ta koncertantní, prolíná téměř celým Mozartovým životem. Oficiálně se uvádí, že zkomponoval 41 symfonií, ale o jejich počtu se mnohokrát diskutovalo a spekulovalo a rovněž problematické je jejich číslování. Týká se to zvláště děl z jeho raného období, z nichž mnohé zatím formu symfonie spíše anticipují a svojí trojdílností se blíží ještě formě neapolské operní ouvertury. Některé dokonce opernímu žánru posloužily – například Mozartova Symfonie č. 7, KV 45, je vlastně původní předehrou k opeře La finta semplice. Podobně je tomu i se Symfonií č. 23 D dur, KV 181, kterou Mozart napsal v květnu 1773, tedy ve svých sedmnácti letech. Její tři věty na sebe vzájemně navazují, a proto bývá také někdy označována za ouverturu. Dobou svého vzniku se řadí mezi takzvané rané salcburské symfonie, a protože neobsahuje menuet, můžeme ji ještě zařadit mezi italské symfonie bez menuetu (druhou takovou podskupinu tvoří symfonie německé s menuetem).

Petr Iljič Čajkovskij patřil mezi velké obdivovatele Mozartova díla, a když se v roce 1886 konaly oslavy stého výročí uvedení Figarovy svatby, svěřil se v dopise skladateli a příteli Sergeji Tanějevovi, že se již několik let zabývá myšlenkou napsat skladbu s mozartovskou tématikou. K samotné kompozici přistoupil však až následujícího roku. Čtyři věty jeho suity vycházejí z méně známých Mozartových skladeb. Nijak zásadně je nepřetváří, pouze je přizpůsobuje stylu a vkusu 19. století. Chtěl tímto způsobem u svých současníků oživit zájem o Mozarta, zejména o jeho méně známá díla. Doufal, že svojí hudbou spojí minulost se současným světem. Základem první věty je Malá gigue pro klavír, KV 574, základem druhé Menuet pro klavír D dur, KV 355. Třetí věta, kterou nazval Modlitba, vychází z Listovy transkripce moteta Ave verum corpus, KV 618, a poslední věta pak z Mozartových Deseti variací pro klavír, KV 455, na téma z opery Poutníci do Mekky Christopha Willibalda Glucka.

Premiérové provedení Suity č. 4 G dur "Mozartiany" se uskutečnilo za řízení skladatele v listopadu 1887 v Moskvě, při příležitosti stého výročí uvedení Dona Giovanniho. Původně se Čajkovskij označení Mozartiana bránil, neboť podle jeho slov příliš silně připomíná Schumannovu Kreislerianu, ale nakonec na doporučení svého nakladatele Petra Ivanoviče Jurgensona tento název ponechal, a pod ním také skladba vyšla u Jurgensona poprvé tiskem.

Kryštof Spirit