A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Německý skladatel a varhaník Georg Philipp Telemann, celoživotní přítel Georga Friedricha Händela a kmotr Bachova syna Carla Philippa Emanuela, byl ve své době proslulejší než dnes mnohem známější Johann Sebastian Bach. Vystudoval práva na univerzitě v Lipsku, v hudbě však byl samoukem. Díky četným cestám po Evropě poznal skladby různých  skladatelů a stylů. Jeho dílo je nesmírně rozsáhlé, čítá na 12 kompletních ročníků chrámových kantát, 46 pašijí, 35 oratorií, 50 oper, 15 mší a více jak tisíc instrumentálních skladeb pro nejrůznější nástrojová seskupení.

Vznik Orchestrální suity G dur "Don Quijote" spadá pravděpodobně do šestnáctiletého období, kdy Telemann zastával funkci kapelníka na dvoře hraběte Erdmanna II. v Sorau (dnešní Żary v Polsku). Z této doby pochází přibližně 200 ouvertur a suit. Své dojmy ze Cervantesova rytířského románu Telemann zachytil tak, že každá věta Suity G dur typickým barokním afektovým způsobem vystihuje jednoduchou dějovou situaci románu. Slyšíme například Don Quijotův souboj s větrnými mlýny, láskyplné vzdechy k princezně Dulcineji či cval Quijotovy vychrtlé kobyly Rosinanty a osla Sancho Panzy.  

Koncertantní skladba pro kytaru a orchestr Fantazie pro šlechtice španělského skladatele Joaquína Rodriga, patří společně s Arajuez- ským koncertem mezi skladatelovy nejpopulárnější skladby. Čtyři věty díla jsou založeny na šesti krátkých tancích pro sólovou kytaru španělského barokního skladatele Gaspara Sanze, které Rodrigo převzal z jeho třísvazkového sborníku Instrucción de música sobre la guitarra española (Instruktivní skladby pro španělskou kytaru). První větu otevírá líbezné Villano a zakončuje jí polyfonně zpracovaný Ricercar. Ve druhé větě slyšíme nejprve v houpavě třídobém taktu Españoletu, která přechází v energickou fanfáru neapolské kavalerie. Poslední věta vychází z tradičního lidového tance z Kanárských ostrovů, kde v závěru dokonce Rodrigo zachoval původní názvuky ptačího zpěvu. Joaquín Rodrigo zkomponoval dílo v roce 1954 na žádost kytaristy Andrése Segovii (celým jménem Andrés Torres Segovia, 1. markýz ze Salobreña), jehož šlechtický původ dal také skladbě název. Premiéru díla hrál Segovia 5. května 1958 v San Francisku

Premiéra opery Carmen Georgese Bizeta se uskutečnila v Paříži roku 1875 takřka bez povšimnutí. Teprve osm let po Bizetově smrti nastoupila Carmen svou vítěznou cestu na operní pódia a od té doby patří k nejhranějším světovým operám. Libretisté Henri Meilhac a Ludovic Halévy se inspirovali novelou Prospera Meriméa o krásné a lehkomyslné cikánce Carmen, jejíž přelétavý život končí rukou odmítnutého milence, a vytvořili z ní působivou tragédii plnou oslnivého španělského koloritu. Bizetovo mistrovské dílo neustále fascinuje nádhernou barevností orchestru, smyslem pro strhující dramatičnost i skvělými melodickými áriemi.

Nejslavnější árie z této opery zpívají operní pěvci na svých recitálech po celém světě a větší či menší části opery byly a jsou stále upravovány pro nejrůznější nástrojová seskupení. Vzpomeňme slavnou Carmen-suitu pro smyčce a bicí od současného ruského skladatele Rodiona Ščedrina. Suitu č. 2 z opery Carmen, která zazní na dnešním koncertě, sestavil Fritz Hoffmann, který však při práci vycházel striktně z Bizetovy partitury.

Podobný osud, jaký měla při premiéře opera Carmen, zasahoval též do dějin tanečního umění. Mnohé úspěšné balety při premiéře propadly a prosadily se teprve později. Vedle Labutího jezera nebo Svěcení jara to platí i o pravděpodobně nejslavnějším díle Manuela de Fally, Čarodějné lásce.Balet, líčící příběh mladé cikánky, která přišla o lásku svého nevěrného milence, napsal skladatel pro cikánskou tanečnici Pastoru Imperio a premiéra se uskutečnila v roce 1915 v divadle Teatro de Lara v Madridu. V té době však nebyl Falla v mezinárodním měřítku ještě tak známý, a proto tedy premiéra nezaznamenala úspěch. Světového uznáni se skladatel dočkal až v roce 1919 baletem Třírohý klobouk, který se v choreografii Leonida Mjasina a výtvarném pojetí Pabla Picassa stal velkým úspěchem Ruského baletu Sergeje Ďagileva a dodneška se v tomto pojetí udržel na repertoáru mnoha velkých baletních souborů. Nejen libretista Gregorio Martinez Sierra, nýbrž také španělská tématika spojují Třírohý klobouk s Čarodějnou láskou. Falla se po celý život zabýval španělským folklórem a také všechna jeho díla včetně posledního, opery Atlantida, která byla poprvé uvedena v milánské Scale po smrti skladatele, jsou prostoupena rytmicky členěnými, strhujícími tanci. Rituální tanec ohně z Čarodějné lásky patří při tanečních galapředstaveních k nejoblíbenějším sólovým číslům a v poslední době dosáhla Čarodějná láska zvláštní proslulosti a značného rozšíření prostřednictvím flamenkové verze zfilmované Carlosem Saurou.

Kryštof Spirit