A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Francouzský skladatel Gabriel Fauré se po celý život pohyboval v jakýchsi uměřených tvůrčích fázích, aniž by výrazněji přimkl ke konkrétnímu stylu. Ačkoli, nebo možná právě proto, že v jeho skladbách nenalezneme odvážné kompoziční výboje, jsou jeho díla trvalou součástí koncertních programů mnohých orchestrů a souborů. Pavanu, op. 50 zkomponoval Fauré v roce 1887 a premiéru měla o rok později v Paříži v provedení orchestru Concert Lamoureux pod taktovou svého zakladatele Charlese Lamoureuxe. Pavana byla jedním z nej- populárnějších tanců v Evropě 16. století. Je to slavnostní párový procesionální tanec, kterým se zpravidla zahajovaly plesy nebo jiné slavnosti. Tento tanec Faurého natolik zaujal, že se rozhodl pro jeho zhudebnění, ale po svém. Mnozí Faurého žáci se nechali jeho skladbou inspirovat k podobným kompozicím. Mimo jiné i Maurice Ravel, který během studií na Pařížské konzervatoři napsal skladbu pro sólový klavír, jež nazval Pavana za mrtvou infatku. V roce 1910, tedy 11 let po jejím vzniku, přistoupil k instrumentaci a v orchestrální podobě se také zařadila mezi nejpopulárnější autorovy skladby. Při kompozici Ravel neměl na mysli konkrétní španělskou princeznu, jak by mohl název skladby evokovat, a jak se také někdy v programech uvádí, ale podle skladatelova vyjádření má skladba navodit pouze pocit nostalgické vzpomínky dávných časů.

Přibližně ve stejné době, kdy Ravel zamýšlel svoji Pavanu, dokončil Gabriel Fauré čtyřdílnou suitu Pelléas a Melisanda, op. 80. Vytvořil ji podle stejnojmenného dramatu belgického básníka a dramatika Maurice Maeterlincka, jehož poetickým textem se nechali inspirovat i mnozí jiní skladatelé. Za všechny jmenujme Clauda Debussyho, Arthura Honeggera a Arnolda Schönberga. Všichni si byli vědomi, že básnictví, které místo popisnosti usiluje o postižení diferencovaných duševních stavů člověka, využívajíce k tomu bohatých metaforických prostředků, s hudbou ideálně komunikuje. Děj Maeterlinckova poetického dramatu je tragickým příběhem lásky: Princ Golaud zabloudí při lovu a u studánky najde dívku, která si nepamatuje nic kromě svého jména. Melisanda se Golauda dlouho bojí, ale nakonec se od něj nechává odvést na královský hrad. Golaud se s Melisandou ožení a ta se stává součástí královské rodiny. Ke Golaudovi, který je o generaci starší než ona, jí váže spíše úcta než láska. Mnohem bližší vztah si postupně vytváří ke Golaudovu nevlastnímu bratrovi Pelléovi, který jí je mnohem blíž věkem i povahou. Nakonec se do sebe Pelléas a Melisanda zamilují a Golaud začíná tušit rodící se vztah. Pelléas se rozhodne vše vyřešit odchodem z domova. Když se jde rozloučit s Melisandou, vyznávají si oba milenci poprvé otevřeně svou lásku, což však uslyší i žárlící a špehující Golaud. Golaud ve vzteku zabije Pelléa a zraní Melisandu. Ta se od té doby neprobere z horečky, ale po nějakém čase porodí dítě. Při krátké chvíli jasnějšího vědomí odmítne Golaudovi odpovědět na jeho otázku, zda mu byla nevěrná, a umírá. Gabriel Fauré ve své suitě neusiloval o dokonalé vykreslení postav a děje, spíše chtěl navodit celkově melancholickou atmosféru dramatu.

Skladatel, varhanní virtuóz a Faurého učitel Calmille Saint-Saëns patřil k hlavním skladatelským osobnostem ve Francii ve druhé polovině 19. století. Spoluzaložil Národní hudební společnost (Société Nationale de Musique), která podporovala mladé francouzské skladatele a jejich díla pravidelně uváděla na svých koncert. Díky tomu mohly zaznívat skladby Gabriela Faurého, Césata Francka, Vincenta d´Indyho a dalších skladatelů. Ačkoliv nebyl Saint-Saëns progesivním skladatelem, jako například Franz Liszt nebo Richard Wagner, při kompozici Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 a moll, op. 33 se ubíral proti dobovým zvyklostem. Je velmi pravděpodobné, že díky blízkému kontaktu s Lisztem a seznámení s violoncellovým koncertem Schumannovým, zvolil pro svůj koncert jednovětou cyklickou formu. Se Schumannovým koncertem dílo spojuje stejná tónina a moll. Saint-Saënsův violoncellový koncert je neobvyklý také tím, že sólový nástroj je neustále nositelem hlavních myšlenek, a to hned od prvního taktu. Orchestr je sice sólovému nástroji rovnocenným partnerem, k samostatnému hudebnímu dění však přispívá minimálně. Ačkoliv toto dílo nepatří mezi nejpopulárnější instrumentální koncerty, je mnohými sólisty a též skladateli ceněn velmi vysoko.

Hudební pohádku Má matka husa napsal původně Maurice Ravel jako suitu pro čtyřruční klavír pro šestiletou Mimi a sedmiletého Jeana, děti svých blízkých přátel Cypriena a Idy Godebských v roce 1908. Rodina Godebských se po smrti Ravelova otce stala pro Maurice jeho druhým domovem. Při komponování skladby se nechal inspirovat sbírkou Pohádky matky husy jednoho z nejstarších francouzských pohádkářů Charlese Perraulta (1628 – 1703). Tato kniha obsahuje některé dnes již klasické pohádky, později zpracované i jinými pohádkáři, například vyprávění o Popelce,  Sněhurce,  Červené karkulce,  perníkové chaloupce a jiné. Záhy po dokončení suity se však Ravel rozhodl dílko zinstrumentovat pro menší orchestr, aby tak dosáhl větší barevnosti. Skladba v této podobně okamžitě zdomácněla v koncertních síních, ale skladatel stále nebyl z výsledným tvarem spokojen, a tak ještě přikomponoval předehru, mezihry a část Tanec kolovrátku. Vznikl tak ucelený pětadvacetiminutový balet určený především dětem. V této konečné verzi z roku 1912 zazní dílo i na dnešním koncertě.

Kryštof Spirit