A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Koncertantní symfonii pro dechy "K poctě Dmitrije Šostakoviče" zkomponoval Aleš Pavlorek pro Pražskou komorní filharmonii, pro její dnešní závěrečný koncert abonentní sezony. Iniciátorem kompozice byl šéfdirigent Jakub Hrůša, který skladatele vyzval k napsání skladby pro dechové nástroje a s vazbou k osobě Dmitrije Šostakoviče. Hudba tohoto významného skladatele provází Aleše Pavlorka již od dob studií na konzervatoři, kdy se poprvé seznámil se skladatelovým symfonickým odkazem, a měla zpočátku značný vliv na jeho skladatelský vývoj. Mladý autor také zůstává Šostakovičovým velkým obdivovatelem: "V Šostakovičově díle mě fascinuje zejména instrumentační práce s dechovými nástroji, kterým dává hodně prostoru pro vykreslení často protichůdných nálad, jež jsou pro jeho hudbu tak charakteristické. Velmi mne proto potěšila nabídka dirigenta Jakuba Hrůši napsat dílo pro dechy, které bude zároveň poctou Dmitriji Šostakovičovi."

Za "motto" své Koncertantní symfonie pro dechy zvolil skladatel úvodní monolog houslí první části De profundis ze Šostakovičovy Čtrnácté symfonie. Jako "idée fixe" se pak vynořuje na různých místech v celé čtyřvěté skladbě. V první větě skladatel citlivě napodobuje typické znaky Šostakovičovy hudební mluvy, druhá věta je jakousi intimní zpovědí s doslovnou hudební citací tématu De profundis podpořenou vlastními harmonickými postupy. V krátkém scherzu přichází oživení v podobě sarkastické až uštěpačné nálady, ve finální části se již skladatel zcela vzdaluje vlivu Dmitrije Šostakoviče. Objevují se zde atonální a bitonální hudební plochy, ze kterých pouze občas vyčnívají fragmenty motivu ze Čtrnácté symfonie.

Koncertantní symfonie pro dechy je podle slov skladatele hudební exhibicí devatenácti dechových nástrojů, pohybující se až na samé hranici technických a výrazových možností instrumentů: "Jsem velmi rád, že mou skladbu bude premiérovat právě dechová sekce Pražské komorní filharmonie, protože jak jsem se již mnohokrát přesvědčil, má mimořádný cit pro detailní preciznost a barevné prolnutí dřevěných a žesťových nástrojů."

Aleš Pavlorek studoval hru na klarinet u doc. Valtra Vítka na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, kterou absolvoval v roce 1991. Od roku 1995 je prvním klarinetistou a sólistou Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín. S tímto hudebním tělesem se několikrát představil jako sólista v Mozartově, Weberově a Coplandově klarinetovém koncertu a natočil také řadu soudobých klarinetových koncertů od amerických skladatelů, které později vyšly na CD. V současné době je také členem Stadlerova klarinetového kvarteta. Skladatelské činnosti se věnuje již přes dvacet let. Komponuje především komorní skladby, ale v poslední době píše hudbu i pro dechové a symfonické orchestry. Za zmínku stojí také jeho práce aranžérská, v níž usiluje o propojení pop-rockových a jazzových hudebních stylů se zvukem symfonického orchestru. Přestože je samouk, získal několik ocenění ve skladatelské soutěži "Generace". V průběhu let 1993-1998 obdržel dvě čestná uznání, jednu třetí a dvě druhé ceny za skladby pro dechové nástroje.

Ruský skladatel, dirigent a teoretik Rejngold Moricevič Glier se narodil v ukrajinském Kyjevě německému otci a polské matce. První hudební vzdělání získal ještě v Kyjevě na hudební škole. V devatenácti letech vstoupil na Moskevskou konzervatoř, kde vystudoval skladbu a hru na housle. Po absolvování v roce 1900 přijal místo učitele na Gněsinově hudební škole, kde mimo jiné patřil mezi jeho žáky i jedenáctiletý Sergej Prokofjev. V roce 1905 odjel Glier na tři roky do Berlína a věnoval se zde intenzivnímu studiu dirigování. V letech 1913-1920 působil jako ředitel Kyjevské konzervatoře a od roku 1920 s přestávkami až do roku 1941 vyučoval kompozici na konzervatoři v Moskvě. Mezi jeho neslavnější žáky patřili Aram Chačaturjan nebo Boris Alexandrov. Ve dvacátých letech byl pozván lidovým komisariátem Ázerbájdžánu ke studiu místní lidové kultury, aby poté vytvořil prototyp sovětsko-ázerbájdžánské opery, a položil tak základ národní ázerbájdžánské hudební tradici. S podobným úkolem byl ve třicátých letech vyslán do Uzbekistánu.

Glier se svým kompozičním stylem hlásil k tradiční ruské skladatelské linii Rimskij-Korsakov, Ippolitov-Ivanov, Glazunov a ve svých skladbách čerpal z ruských dějin nebo tradiční lidové hudby. Hudebně pak vycházel z novoromantismu pouze obohaceného o prvky různých novějších kompozičních technik. Soustředil se především na komponování monumentálních oper, baletů a kantát. Mezi jeho nejslavnější skladby patří balet Bronzový jezdec nebo Symfonie č. 3 "Ilja Muromec" o bájném slovanském hrdinovi.

Koncert pro lesní roh a orchestr B dur, op. 91 Glier zkomponoval v roce 1951 na přání hornového virtuóza Valerije Polecha, s nímž se seznámil předchozího roku během zkoušek baletu Bronzový jezdec v moskevském Velkém divadle. Premiéra koncertu se odehrála 10. května 1951 v Leningradě a Valerije Polecha doprovázel Leningradský rozhlasový symfonický orchestr za řízení samotného skladatele. Skladba v neoklasicistním stylu s romantickými prvky se ihned po provedení zařadila mezi stěžejní díla ve svém oboru a mnozí hráči na lesní roh ji mají ve svém repertoáru.

Dmitrij Šostakovič dokončil Symfonii č. 9 Es dur, op. 70 v roce 1945 těsně po skončení druhé světové války. Od všech umělců tehdejšího Sovětského svazu se v této době žádalo, aby co nejpompéznějšími způsoby oslavovali Stalina jakožto nejdůležitějšího strůjce vítězství nad fašisty. Taktéž od Šostakoviče se očekávala velká apoteóza, při níž bude velký hudební aparát včetně sólistů a sboru opěvovat sovětského vůdce. V pořadí devátá symfonie svým číslem k apoteóze přímo vybízela. Šostakovič sám Stalina navnadil, když zcela neprozřetelně slíbil napsat majestátní devátou symfonii. Hudba Deváté symfonie je sice oslavou, nikoliv však vítězství, nýbrž míru. Po jejím provedení se Stalin rozzuřil, neboť chyběl sbor i sólisté a po oslavování "osvoboditele národů" ani stopy. Byla to hudba, které nerozuměl, a její hodnota byla proto pochybná. Místo apoteózy nenápadný lehkovážný úšklebek. "Na koho vsázel ohavný trpaslík Šostakovič, když ve své Deváté symfonii zobrazil lehkomyslného amíka, místo aby vytvořil obraz vítězného sovětského člověka." Takto ostře ještě v roce 1951, tedy šest let po jejím vzniku, napadl Devátou symfonii Tichon Chrenikov, sovětský aparátník a Stalinův rádce v oblasti hudby. Počátkem roku 1948 byla na základě politického usnesení Sovětského svazu, později známého jako Ždanovovy teze, opětovně potvrzena kritika formalismu jako správná a aktuální a v dů- sledku toho byly mnohé skladby Dmitrije Šostakoviče, jakožto skladatele označeného před válkou za formalistu, vyřazeny z repertoáru (Šestá, Osmá, Devátá symfonie, Klavírní koncert, Oktet atd.), taktéž většina rozhlasových záznamů a nahrávek s těmito skladbami byla zničena. Vlna represálií na Šostakovičovu osobu však nenabyla takových rozměrů, jako tomu bylo ve třicátých letech. Bylo to zejména díky rostoucí popularitě Šostakovičových skladeb ve světě. Ta způsobovala Šostakovičovi stále větší nepříjemnosti, ale paradoxně se tím stával více nedotknutelný. Po smrti Stalina sice komunistický režim dál některé Šostakovičovy skladby zakazoval, ale zároveň se snažil udělat si ze skladatelova mezinárodního věhlasu výkladní skříň svých úspěchů.

V řadě patnácti Šostakovičových symfonií působí Devátá svojí téměř mozartovskou lehkostí a délkou (přibližně 25 minut) jako jakési intermezzo. Původně však měla vypadat zcela jinak. V prvních měsících roku 1945, tedy ještě v době války, se skladatel rozhodl navázat dalším dramatickým dílem na předchozí závažné symfonie Sedmou a Osmou. Stačil zkomponovat část první věty, ale s koncem války tento koncept opustil a započal s kompozicí se zcela novou vizí. Poprvé Devátá symfonie zazněla společně s Čajkovského Pátou symfonií e moll 3. listopadu 1945 v Leningradě na zahajovacím koncertě 25. sezony Leningradské filharmonie za řízení dirigenta a skladatelova blízkého přítele Jevgenije Mravinského.

Kryštof Spirit