B | Cyklus výjimečných projektů

Komentář k programu:

U skladatele, jehož postoj k životu byl jednoznačně optimistický, zapůsobí melancholický, ba dokonce pesimistický projev tím více, že není očekáván. Přesně tak působí v rozsáhlém tvůrčím odkazu Franze Schuberta fragment Symfonie č. 7 h moll, D 759. Skladbu všeobecně známou pod názvem "Nedokončená symfonie" uvedl Otto Erich Deutsch v prvním vydání tématického katalogu Schubertova díla jako Symfonii č. 8. Nejnovější vydání tohoto katalogu však symfonii označuje jako sedmou a za osmou pak Schubertovu poslední Symfonii C dur, pro její délku označovanou "Velká". Nedokončená symfonie nesporně patří spolu s Beethovenovou Osudovou, Čajkovského Patetickou a Dvořákovou Novosvětskou mezi nejpopulárnější a nejčastěji nahrávané symfonie z celé světové hudební literatury. K její vysoké popularitě velkou měrou přispěla legenda, která se rozšířila krátce po objevení autografu v roce 1865 a podle níž během komponování Symfonie h moll Schubert náhle zemřel. Symfonie však vznikla v roce 1822, tedy šest let před skladatelovou smrtí. Schubert vypracoval prvé dvě věty a započal třetí, ale rok 1822 byl pro něho časem velkého pracovního vypětí. Toho roku se konaly hned dvě premiéry jeho jevištních děl a kromě toho měl mnoho dalších objednávek. Protože symfonie psal Schubert vždy jen z vlastní niterné potřeby, je pochopitelné, že pro nával jiné práce dílo odložil. Mnohost Schubertovy tvorby a umělecký nepořádek, ve kterém skladatel žil, pak lehce vysvětlí, proč skladba zmizela i ze skladatelovy mysli.

Po krátkém, ale úspěšném působení v Olomouci přišel na podzim roku 1883 mladý Gustav Mahler do Kasselu jako druhý kapelník a sbormistr tamní opery. Prožil zde velkou lásku a pocit smutku a hořkosti z jejího nenaplnění promítl do svého prvního mistrovského díla – písňového cyklu Písně potulného tovaryše. Hluboký citový zážitek nepochybně probudil jeho vrozené geniální tvůrčí schopnosti, vyzrálost cyklu přesto překvapí, uvědomíme-li si, že mu předcházela pouze kantáta Píseň žalobná a několik samostatných písní.

Texty čtyř písní cyklu jsou částečně dílem skladatele, částečně vycházejí ze sbírky Chlapcův kouzelný roh, přičemž Mahler s původním textem zachází velmi volně a přizpůsobuje ho svým vnitřním pocitům. Nemůže být sporu o tom, že putujícím tovaryšem s bolavým srdcem je skladatel sám. V prvé písni teskní nešťastně zamilovaný jinoch v den svatby své dívky. Ve druhé sice slyšíme radostný chvalozpěv pěnkavy a lučních zvonků o tom, jak je svět krásný, ale rána v srdci je příliš hluboká, proto v následující písni udeří bolest naplno. Dramatický výraz charakterizuje zoufalství nebohého tovaryše, který nakonec vidí východisko ve smrti. Teprve tato myšlenka odvane všechno utrpení a poutník se v poslední písní oddává vidinám krásných modrých očí. Rytmus smutečního pochodu v samotném závěru výmluvně vypráví o konci smutného příběhu.

Adagietto ze Symfonie č. 5 cis moll je jednou z nejznámějších Mahlerových skladeb. O její popularitu se pravděpodobně nejvíc zasloužil Luchino Visconti filmem Smrt v Benátkách. Možná také díky svému obsazení (hrají pouze smyčce a harfa) se velmi často objevuje v programech symfonických i komorních orchestrů. Přibližně deseti- minutové Adagietto je ale v rámci více než sedmdesáti minutového kolosu Páté symfonie jen jakýmsi intermezzem, které od sebe odděluje hravé scherzo a závažnou větu finální.

Svoji Pátou symfonii komponoval Gustav Mahler během letních prázdnin v Maierniggu u jezera Wörthersee v letech 1901 a 1902. Podobně jako před tím u Attersee, kam dříve jezdíval na letní měsíce se sestrou Justi a několika přáteli, nechal si i zde nedaleko svého nového letního sídla vybudovat malý skladatelský altánek, do kterého se uchyloval každé dopoledne, aby svěřoval hudbu notovému papíru. Toto období bylo pro Mahlera jedním z nejšťastnějších. Byl uznávaným a obávaným šéfem Vídeňské opery a jeho skladby konečně začaly pronikat na koncertní pódia. V březnu 1902 se oženil s mladou Almou Schindlerovou a ještě téhož roku se jim narodilo děvčátko, kterému dali jméno Marie Anna.

Dílo vzniklo ve stejné době, kdy Claude Debussy vyhlásil symfonii boj. Během práce na opeře Pelleas a Melisanda publikoval následující prohlášení: "Myslím, že od doby Beethovenovy už byla nepotřebnost symfonie probádána." Když se tato věta objevila v pařížské Revue Blanche, přihlásil se právě Mahler rukopisem své Páté s plnou vehemencí k tomuto "nepotřebnému" žánru.

Celkem dvanáct písní pro zpěv a klavír na texty ze sbírky starých německých písní Chlapcův kouzelný roh začal Mahler postupně komponovat již v době svého dirigentského angažmá v lipském městském divadle v letech 1886 až 1888. Roku 1892 je skladatel uveřejnil pod názvem Písně a zpěvy z mladých let a teprve o několik let později jednotlivé písně postupně instrumentoval. Některé dokonce pronikly do jeho Druhé a Třetí symfonie. Například na dnešním koncertě uváděná píseň Prasvětlo se stala základem pro čtvrtou větou Druhé symfonie. Ačkoliv písně netvoří ucelený cyklus, jako je tomu u Písní potulného tovaryše, bývají souhrnně označovány jako Písně ze sbírky Chlapcův kouzelný roh nebo prostě jen Chlapcův kouzelný roh.

Jak si vysvětlit Mahlerův zájem o romantickou sbírku lidových písní? Srovnáme-li texty, které Mahler napsal předtím sám, s poezií Kouzelného rohu, objevíme mezi nimi silnou příbuznost. Podle slov dirigenta Bruna Waltera, skladatelova blízkého přítele, nalezl Mahler v Kouzelném rohu vlastní duchovní domov. "Všechno, co dojímalo jeho duši, tam bylo zobrazeno tak, jak to cítil: Příroda, zbožnost, touha, láska, loučení, smrt, radost mládí, dětský žert a humor – to vše v něm žilo jako v básních, a tak také vytryskly jeho písně". Mezi stovkou písní si Mahler ze sbírky vybírá takové, které přibližně odpovídají jeho náladě, ale zároveň zvolený text podrobuje kritice a upravuje podle potřeby.

V Mahlerově zhudebnění na sebe s bezprostřední tvrdostí narážejí dur a moll, čímž jsou vyvraceny naivní protipóly "veselý a smutný". Charakteristické lidové tóniny skladatel využije jen na chvíli, aby je vzápětí zase odstranil. Rozmarný text může být opatřen chmurnou melodií a obráceně, slovo "smutný" může být podloženo durovým akordem.

Kryštof Spirit