B | Cyklus výjimečných projektů

Komentář k programu:

Missa solemnis D dur, op. 123 Ludwiga van Beethovena je podle autorových vlastních slov jeho největším a nejlepším dílem. Rozměrem časovým i velikostí obsazení je na tom podobně jako Devátá symfonie snad také proto, že obě skladby vznikaly paralelně vedle sebe. Ale díky extrémním interpretačním nárokům, zejména na sólisty a sbor, je Missa solemnis bezpochyby tím největším, co Beethoven vytvořil. Je v pořadí druhou ze tří mší, jež se Beethoven odhodlal zkomponovat. První Mše C dur, op. 86 bývá zcela neprávem opomíjena a jen zřídka uváděna, přitom se jedná o svébytné, ryzí dílo komponované zároveň s Pastorální symfonií, s níž má mnoho společného. Ze třetí mše v tónině cis moll se dochovalo pouze několik náčrtků, které si skladatel poznamenal během práce na Agnus Dei Missy solemnis. Někteří badatelé tímto zájmem o novou mešní kompozici vysvětlují, proč Missa solemnis nekončí v plné síle, ale poněkud do ztracena. V průběhu pěti let, kdy na mši pracoval, hledal Beethoven se vzrůstající intenzitou jejím prostřednictvím vnitřní i vnější mír. Zdá se, že na počátku práce si byl skladatel jist, že tento mír nalezne. Svědčí o tom vroucí, přesto však pevně znějící prosba Kyrie eleison, stejně tak giganticky oslavné Gloria. Jeho jistota přetrvává i dále v lyrickém Credu, kde jako hlavní téma použil motiv již dříve zkomponované písně Gott ist ein feste Burg (Bůh je pevný hrad). V části Sanctus se skladatel pohroužil do samotářského soustředění a místo oslavného hlaholu orchestrálního tutti o velikosti Boží slávy slyšíme prostřednictvím nejniternější modlitby vlastní podstatu Beethovenovy víry. Jinak je tomu u poslední části. V začátku Agnus Dei se skladatel navrací z náboženského vytržení zpět do světa pozemského a vyvstávají před ním smutky všedního dne. Strach a znepokojení vyjadřuje třikrát po sobě se opakující prosbou o milost , která je vždy o stupeň naléhavější. Poslední verš "dona nobis pacem" (daruj nám pokoj) skladatel zhudebňuje v podobném duchu jako Kyrie, avšak na několika místech je tato část přerušena válečnou vřavou, snad aby touha po míru byla v kontrastu co nejsilnější a nejsnadněji rozpoznatelná. Celá skladba ovšem negraduje vítězným chvalozpěvem, jak by se dalo očekávat, nýbrž se halí do hávu nejistoty. Zda si tím Beethoven ponechává otevřený prostor pro novou mešní kompozici už s jistotou nedozvíme.

Z původního záměru zkomponovat za několik měsíců slavnostní mši k příležitosti jmenování arcivévody Rudolfa, skladatelova patrona, mecenáše a také žáka, olomouckým arcibiskupem se v průběhu nečekaně dlouhé, pětileté práce stala záležitost vyššího duchovního rozměru, zcela překračující rámec běžné oslavné skladby, jež se navíc ukázala nevhodnou pro liturgické účely. První provedení mše bylo naplánováno společně s Devátou symfonií na koncert 7. května roku 1824 ve dvorním vídeňském divadle. Ačkoliv tehdejší cenzura nedovolila uvést celou mši mimo chrám, bylo na zvláštní přímluvu u policejního prezidenta povoleno provedení tří částí mše, avšak pod neutrálním názvem Tři velké hymny. Na koncertě tak nejprve zazněla Předehra C dur, op. 124, po ní Kyrie, Credo a Agnus Dei z Missy solemnis a ve druhé části koncertu pak Devátá symfonie.

Kryštof Spirit