Emmanuel Villaume, hudební ředitel a šéfdirigent

Naši Zhuzhouané nám rozumějí! – díl V.

Naši Zhuzhouané nám rozumějí! – díl V.

Nedílnou součástí každého turné je cestování. Jelikož jsou vzdálenosti v Číně kilometrově náročnější, cestujeme mezi jednotlivými destinacemi letadlem, při menším počtu kilometrů i vlakem. Kromě toho, že je cestování nedílnou součástí, je zároveň i nejúnavnější. Nestačí si totiž jen sednout do letadla či vlaku a letět či jet. Na letišti pobíháme od jednoho odbavovacího místa k druhému a třetímu, často i čtvrtému. Občas neprojdeme kontrolou, protože nástroje jsou větší než povolená příruční zavazadla, přičemž velikostní limit nesplňují ani smyčce kontrabasistů, které se za normálních okolností v zavazadlových schránkách na palubách letadel téměř ztratí. V ten okamžik začíná dohadování šéfky čínské koncertní agentury a šéfa letištní ostrahy. Nikdo nemá rád stres, ale když už je přítomný, jsme rádi, že v tom stresu je někdo jiný, ne my. Po půlhodinovém telefonování a vyjasňování situace můžeme pokračovat dál k bezpečnostní kontrole, kde vám zase třeba chtějí vyhodit kalafunu. Důvod? Bezpečnost. Když se dovídají, že už jim nejméně třicet kalafun prošlo, rezignovaně máchnou rukama a pustí vás. Nebo na nádraží, což je takové menší letiště a větší blázinec a kde také musíme projít bezpečnostními rámy a kontrolují vše včetně kufrů, a z těch kufrů létají ven spreje a laky na vlasy... Ale jen někde, u vedlejší kontroly nikoliv. Důvod? Bezpečnost. A proč u vedlejší kontroly ne? Na to se pochopitelně neptáme.

Kromě těchto negativních zkušenosti máme ale i jiné, příjemnější. Třeba ty, že i v Číně existují města, která ač plná prachu, šedi, rudých vlajek a velkých sídlišť začínají, alespoň náznaky, působit zajímavě. Zhuzhou (Ču-čou), město v jižní Číně, je jedním z nejkulturnějších měst, ve kterých zatím koncertujeme. Na centrálním náměstí není socha žádného politika posledních osmdesáti let, ale starověkého císaře Shennonga, bájného zakladatele čínské medicíny, kterému je věnovaná svatyně i rozsáhlý park s velkým jezerem uprostřed, s dětskými atrakcemi i mnoha klidnými zákoutími s lavičkami. Odevšad se line pomalá čínská hudba, tu z houby, tu ze starobylého sloupku, tu někde z trávy.

Hlavní bulvár, vedoucí od Shennongovy sochy směrem k řece, je lemován bankami a obytnými komplexy, do jejichž areálu, ostatně jako kdekoliv v Číně, se nedostanete; vstup i vjezd hlídá ostraha i spuštěná závora. Blízko řeky, která působí nezvykle čistě a jejíž břehy jsou posety rybářskými pruty a návnadami, se nachází taktéž malé muzeum železnice. Na dvou kolejích zde stojí stará parní lokomotiva a novější elektrická. Zda se v těchto místech nacházelo opravdu nějaké historické nádraží nebo je to jen připomínka toho, že v Zhuzhou vyrábí již od třicátých let minulého století lokomotivy a vlakové soupravy do metra, jezdící po celém světě, není zřejmé. V okolí je sice spousta informačních textů, ale pouze v čínských znacích.

To, že se jedná o kulturní město, dokazuje i zdejší koncertní publikum, jež je asi nejsrdečnější ze všech. Potlesk je sice krátký, obvykle se ztratí dřív, než dirigent zmizí v zákulisí, ale o co je kratší, o to je bouřlivější. Hlediště, které je navíc téměř zaplněno, se neostýchá kromě potlesku i křičet, takže mi nezbývá než zcela pravdivě ukončit dnešní povídání tím, že naši Zhuzhouané nám rozumějí!

Panda na konec - díl VI.

Qingdao – Taktovku přebírá Zbyněk Müller. Čínské děti na pozdrav salutují – díl IV.

Nejen hudbou živ je člověk, ochutnáváme Čínu – díl III.

Cestopis z turné PKF – Prague Philharmonia Čína 2017 – díl II.

Sledujte blog Martina Bialase z turné Čína 2017!