C | "PKF Classics"

Komentář k programu:

Jan Václav Hugo Voříšek byl jedním z posledních českých hudebníků, kteří ve druhé polovině 18. století a na počátku 19. století odešli za lepším uplatněním do ciziny a později byli označováni jako česká hudební emigrace. Rodák z východočeského Vamberka sice získal hudební vzdělání a první kompoziční zkušenosti v Praze, záhy ovšem přesídlil do Vídně a zařadil se mezi významné postavy přechodného období mezi klasicismem a romantismem. Jeho hudební tvorba nenese žádné výrazně české rysy, je naopak typická pro mezinárodní kulturní prostředí tehdejší habsburské metropole a odráží středoevropský hudební vkus doby biedermeieru.

            Voříškovi byly pouhé tři roky, když ho jeho přísný otec, který byl ve Vamberku kantorem a současně sbormistrem a varhaníkem, začal učit zpěvu a hře na klavír. Později studoval také hru na housle a varhany a již v sedmi letech jako varhaník zastupoval otce v místním kostele. V dětském věku také jako klavírista veřejně vystupoval v řadě českých měst a při těchto koncertech uváděl i vlastní skladby. Díky podpoře majitelky vamberského panství mohl jít v říjnu 1802 studovat na jezuitské gymnázium v Praze. O dva roky později se dostal k významnému pražskému skladateli Václavu Janu Tomáškovi, kterého Voříškův talent natolik zaujal (ve svém deníku si Tomášek poznamenal "Grosses Talentumsonst"), že mu začal bezplatně dávat hodiny klavíru a později také harmonie a skladby. U Tomáška se mladý skladatel seznámil s dílem J. S. Bacha a začal obdivovat tvorbu Ludwiga van Beethovena. Touha setkat se s Beethovenem pak byla jedním z důvodů, proč Voříšek přerušil univerzitní studia práva v Praze a na podzim roku 1813 odešel do Vídně.

            Ve Vídni se sice Voříšek zapsal na práva, avšak jeho pozornost se soustředila na hudbu a možnou hudební kariéru. Kromě komponování pravidelně koncertoval a pro svou virtuózní techniku brzy získal pověst jednoho z nejlepších klavíristů v metropoli. Při vystoupeních na hudebních soirée vídeňské aristokracie se pak skutečně setkal s Beethovenem a také Johannem Nepomukem Hummelem. Je pravděpodobné, že oba starší skladatelé mu alespoň krátce dávali hodiny skladby. Voříšek současně dokončil studia práv a v květnu 1822 získal zaměstnání jako úředník v námořním oddělení ministerstva války, odkud však odešel, jakmile v listopadu téhož roku vyhrál konkurz na místo dvorního varhaníka. V této době již trpěl vážnými příznaky turberkulózy, na kterou v listopadu 1825 zemřel ve věku 34 let.

            Dílo Jana Václava Voříška není vzhledem k jeho krátkému životu rozsáhlé, zahrnuje zejména skladby pro klavír, dále houslovou sonátu, sakrální chorální díla včetně Mše B dur a také jedinou symfonii. Symfonie D dur z roku 1823 je napsaná v duchu pozdního klasicismu a odráží autorův obdiv k Beethovenovi (s jeho prvními dvěma symfoniemi byla často srovnávána), je to ovšem svébytné dílo zralého autora, invenčně zcela samostatné a tématicky bohaté.

Symfonii č. 8 F dur, op. 93 označoval Ludwig van Beethoven za "svoji malou symfonii v F" nejspíše proto, aby ji odlišil od právě dokončené sedmé symfonie a od delší, obsahově závažnější symfonie č. 6, zkomponované rovněž v tónině F dur. Označení "malá" také odráží skutečnost, že je nejkratší autorovou symfonií a ve svém rozmarném duchu odlišná od většiny z nich, avšak v žádném ohledu neznamená, že by byla méně významným dílem. Beethovenův žák Carl Czerny dokonce ve svých vzpomínkách uvádí, že skladatel na otázku, proč se osmé symfonii ve srovnání s nadšeným ohlasem sedmé dostalo spíše rozpačitého přijetí, odpověděl: "Protože je o tolik lepší."

             Beethoven zkomponoval sedmou i osmou symfonii v roce 1812, který byl pro něho bohatý na události. Na jaře dokončil první z těchto dvou skladeb a na léto odjel z Vídně do Teplic, aby v místních lázních posílil své vážně podlomené zdraví a aby byl také blíže přírodě, kterou miloval a potřeboval. V Teplicích se uskutečnilo dlouho očekávané setkání s obdivovaným J. W. Goethem a tam také Beethoven napsal slavný dopis své "nesmrtelné lásce" ("unsterbliche Geliebte"), nikdy neodeslaný vášnivý milostný dopis neidentifikované ženě, který je dodnes předmětem zájmu muzikologů i romanopisců. V říjnu pak odcestoval do Lince, kde bydlel jeho bratr Johann. K návštěvě ho vedla nikterak pozitivní snaha vměšovat se do bratrova osobního života. V úsilí zničit Johannův milostný vztah s ženou, s níž neuzavřel manželství, se Beethoven dokonce obrátil na církevní i civilní úřady a dosáhl toho, že dívka byla vypovězena z města. Johann se s ní však ještě před vykonáním úředního nařízení oženil a jeho bratr odjel zlostně do Vídně.

              Při dramatickém pobytu v Linci Beethoven pracoval na partituře osmé symfonie, která má zcela pozitivní, radostný a místy humorný charakter a je brilantním příkladem mistrovského zvládnutí formy a kompoziční techniky. Symfonie začíná překvapivým, energickým motivem, z něhož se organicky odvine druhé, příbuzné téma. Zajímavostí úvodní věty je, že první a poslední fráze jsou stejné – je to způsob práce s detailem, který byl vlastní Josephu Haydnovi, Beethovenovu učiteli, jehož duch je v celé skladbě patrný. Symfonie nemá pomalou větu, což odpovídá její celkové lehkosti a energičnosti. Druhá věta (Allegretto scherzando) je humorným zpracováním nového akustického jevu – pravidelného, monotónního úderu, který vydával v té době vyvinutý hudební chronometr (předchůdce dnešního metronomu). Rytmický efekt je ještě posílen "obrácenou" instrumentací – doprovodnými nástroji jsou zde namísto smyčců dechové nástroje, které udávají dobu. Označení třetí věty odkazuje k menuetu, jedná se však o nečekaně osobitou a ne- spoutanou verzi tradičně úhledné taneční formy. Zkraje této věty také zazní výrazný zvuk lesního rohu, často vykládaný jako skladatelova vzpomínka na signál poštovního dostavníku, jímž cestoval do Teplic. Finále má velice rychlé tempo a je plné dynamických a rytmických efektů, uzavírá ho dlouhá coda, jedna z nejpropracovanějších, jaké Beethoven napsal.

Zbyněk Havránek