C | "PKF Classics"

Komentář k programu:

Tanec byl velice oblíbený v éře baroka stejně jako snad ve všech jiných obdobích a stejně, jako je populární i v dnešní době. Hudba určená k tanci tvořila značnou část hudební produkce a výrazně inspirovala i skladatele, kteří nepsali přímo taneční hudbu – a mezi nimi nechyběl ani Johann Sebastian Bach. Prvky soudobé taneční hudby jsou patrné v Bachových skladbách všech žánrů včetně mnoha jeho sakrálních skladeb, zcela dominantní jsou ovšem právě ve čtyřech skladbách, které jsou dnes známy jako Orchestrální suity.

            Orchestrální suity složil jejich autor s největší pravděpodobností v Köthenu, kde zastával v letech 1717 až 1723 funkci dvorního kapelníka. Jeho zaměstnavatel, princ Leopold, byl znalcem a milovníkem hudby, avšak jako protestant kalvinistického vyznání nevyžadoval žádnou opulentní chrámovou hudbu. Bachovo köthenské období se tak stalo výjimečným tím, že se věnoval převážně tvorbě světské, instrumentální hudby. Ke suitám se skladatel opět vrátil, když v roce 1729 převzal vedení Telemannova Collegia musica v Lipsku, a dal jim definitivní podobu. Po Bachově smrti již tyto skladby nebyly více uváděny a na koncertní pódia pronikly poměrně pozdě, až v roce 1838 uvedl Felix Mendelssohn-Bartholdy poprvé suitu D dur (BWV 1068).

            Bachovy orchestrální suity využívají formy stylizovaných tanců, které byly určeny nikoli přímo k tanci, nýbrž k poslechu, a přestože zachovávaly stylistické normy příslušných tanců, umožňovaly současně bohatší hudební ornamentaci a větší propracovanost, než jaké  by bylo možné uplatnit u skutečných tanečních čísel. Bach v nich zpracovává tradiční francouzské tance a dále je rozvíjí po vzoru slavného francouzského skladatele a cembalisty Francoise Couperina (1668 – 1733). Bach sám je také označoval francouzským termínem "ouvertura" podle úvodní a nejobsáhlejší části každé skladby; teprve v pozdějších vydáních byly označeny novějším termínem suita. Takzvaná velká ouvertura, jak ji ve druhé polovině 17. století vypracoval Jean-Baptiste Lully, kombinuje pomalou, majestátní úvodní sekci s rychlou částí, která často přechází ve fugu. Rychle rozšířila po celé Evropě a byla s oblibou používána jako úvod k operám, baletům i instrumentálním kompozicím. Významnou roli jim přiděluje i J. S. Bach v těchto čtyřech skladbách.

            Každá ze suit má poněkud jinou konfiguraci a také instrumentační kombinaci. První suita v C dur je napsána pro dva hoboje, fagot a smyčce, zatímco druhá suita v b moll je propracovaným koncertem pro flétnu a smyčce a je zakončena skvělým zpracováním taneční formy badinerie se skutečně virtuózním flétnovým partem. Suitu č. 3 D dur proslavila okouzlující melodie druhé věty s označením Air  (francouzský výraz pro píseň či árii) a výrazně v ní figurují sólové housle. Bohatá instrumentace závěrečná suity č. 4, rovněž v tónině D dur, využívá k velkému, na svoji dobu až impozantnímu, zvukovému efektu tři trubky, tři hoboje, fagot, tympány a smyčcový soubor.

Zbyněk Havránek