C | "PKF Classics"

Komentář k programu:

V mnoha částech habsburského impéria včetně českých zemí byly ve druhé polovině 18. století velice populární dechové ansámbly, německy zvané Harmoniemusik. Wolfgang Amadeus Mozart je dobře znal ze Salc- burku, kde tvořily významnou část hudebního života. Ve Vídni ovšem jejich popularita vzrostla až poté, co císař Josef II. nechal v roce 1782 založit dvorní dechový soubor. Zatímco doposud se jednalo zpravidla o dechové sextety, tvořené vždy dvojicí klarinetů (případně fléten či hobojů) a dvojicemi lesních rohů a fagotů, císař se rozhlodl odlišit svůj ansámbl a rozšířit ho na oktet. Jeho repertoár tvořily převážně úpravy melodií z oper v té době populárních ve vídeňských divadlech, které hrál soubor často během císařské večeře.

             Mozart žil v té době již ve Vídni a usilovně se snažil proniknout se svými skladbami na císařský dvůr. A právě k tomu mu měla sloužit i Serenáda č. 11 Es dur pro dechové nástroje, KV 375. Mozart ji sice složil v roce 1781 pro sextet, o rok později ji však ve spěchu přepracoval pro oktet (ke klarinetům přidal dva hoboje) a jak vylíčil v dopise svému otci Leopoldovi, věnoval tuto verzi "Nachtmusik" švagrové dvorního malíře Josepha Heckela, v jehož domě byla skladba poprvé, s velkým úspěchem, provedena. Mozart hned otci také přiznal, že "hlavním důvodem, proč jsem ji napsal, bylo, aby pan von Strack, který tam přichází každý den, slyšel něco ode mne." Zmíněný hrabě von Strack byl císařovým komorníkem a navíc i hudebním poradcem. Mozartovi však k vytoužené pozici u dvora nikterak nepomohl. Právě tuto "císařskou" verzi pro osm nástrojů uslyšíme na dnešním koncertě.

            Výraz "Nachtmusik" nezaznívá v Mozartově dopise náhodou – italský termín serenáda je odvozen od slova "večer", a v německém jazyce byl proto často užíván v doslovném překladu. Serenáda č. 11 je pětivětá a jejím hudebním středem je Adagio, jehož jemná, klokotající hudba vyvolává představy kouzelného nočního výjevu, a je tak přímo naplněním výrazu "noční hudba".

Serenádu pro smyčce, op. 48 napsal Petr Iljič Čajkovskij ve stejné době jako dílo zcela odlišné – Slavnostní předehru 1812 – a od samého začátku práce na obou skladbách si byl sám vědom jejich rozdílného, ba přímo protikladného charakteru. V jednom z mnoha dopisů své obdivovatelce a patronce Naděždě Filaretovně von Meck to vyjádřil zcela otevřeně: "Předehra bude velmi hlasitá a hlučná, napsal jsem ji však bez jakýchkoli láskyplných citů, a pravděpodobně tak nebude mít žádnou uměleckou hodnotu. Naproti tomu Serenádu jsem psal z vnitřního popudu, je to výtvor mého srdce, a odvážím se tudíž doufat, že nebude postrádat uměleckých kvalit."

            Čtyřicetiletý skladatel trávil léto 1880 na statku svého švagra v Kamence na Ukrajině, v dobrovolném odloučení od společenského dění. Traumatické zážitky spojené s jeho neuváženým a neúspěšným manželstvím, které ho tři roky předtím dohnalo až k pokusu přivodit si smrt, byly ještě živé. V Kamence měl pracovat na zakázce na slavnostní skladbu pro moskevskou Velkou výstavu umění a průmyslu, avšak k tomuto úkolu měl příliš málo chuti a celé dny utekly, aniž cokoli složil. "Dnes jsem to už nemohl snést," napsal koncem září von Meckové a svěřil se, že začal s velkou chutí zpracovávat hudební myšlenky nikterak nesouvisející se zakázkou. Zpočátku se Čajkovskij domníval, že by byly vhodné pro symfonii, vzápětí uvažoval o orchestrální suitě či smyčcovém kvartetu, později se však rozhodl dát jim formu serenády. Práci na serenádě pak přerušil, aby se vypořádal s pracovní povinností pro moskevskou výstavu a mohl se posléze bez výčitek plně věnovat práci, které skutečně věřil.

            Serenáda je na rozdíl od mnoha jiných autorových kompozic skladbou čistě hudební, bez jakéhokoli programního obsahu, bez literárního základu či osobního tématu. Formálně je skvěle zpracována a různorodé elementy Čajkovského hudebního stylu jsou v ní umně kombinovány tak, že skladba dosahuje ojedinělé jednoty; mnozí hudební teoretici ji považují za nejkompaktnější skladbu, kterou Čajkovskij napsal, což je o to pozoruhodnější, že obsahuje – a slučuje – typicky ruskou melodiku a výrazně také klasické západoevropskými vzory a postupy. V první větě se skladatel podle vlastních slov snažil napodobit Mozartův styl, ale posluchač bude těžko hledat zvuk i jen lehce podobný Mozartovi. Vzdálená inspirace Mozartem je snad patrná ve formální stavbě, ve vyvážených proporcích celé skladby, jejíž významnou součástí je taneční forma druhé věty. Na rozdíl od mozartovského menuetu a tria však Čajkovskij používá tanec sentimentu své doby bližší – valčík. Nečekanou subtilitou se vyznačuje Elegie, v níž výrazně figuruje pro Čajkovského typické pizzicato. Ve finální větě pak převážila ruská melodika, přímo slyšíme dvě lidové písně, první v pomalém úvodu a druhou v radostném hlavním tématu.

            Serenáda zůstala Čajkovského milovaným dílem a skladatel ji zařazoval do programu většiny koncertů, které od té doby sám dirigoval. Brzy ji tak slyšela téměř všechna evropská hudební centra a při Čajkovského návštěvě Spojených států v roce 1891 také řada amerických velkoměst.

V roce 1917 bylo Sergeji Sergejeviči Prokofjevovi dvacet šest let. O dramatické politické dění v Rusku, které vyvrcholilo bolševickou revolucí, se nikterak nezajímal nejen proto, že v posledních třech letech trávil více času v Londýně než v Petrohradě, ale především proto, že jeho jediným zájmem v této době byla hudba a snaha prosadit se jako mezinárodně uznávaný skladatel, a to vedle takových osobností, jakou byl například Igor Stravinskij. Již v tomto mladém věku byl Prokofjev zkušeným skladatelem a také skvělým klavíristou. První skladby napsal v pěti letech, v devíti letech zkomponoval svoji první operu (se svými kamarády uskutečnil i její představení pro rodinu), na petrohradskou konzervatoř byl přijat ve třinácti letech jako nejmladší student v historii školy (mezi jeho učiteli zde byl i Nikolaj Rimskij-Korsakov) a krátce po svém příjezdu do Londýna v roce 1914 dostal zakázku od slavného Sergeje Ďagileva, aby složil baletní hudbu pro jeho Ballet Russes.

            Právě z roku 1917 jsou Prokofjevova první skutečně mistrovská díla – první houslový koncert a Symfonie č. 1, op. 25, kterou její mladý autor sám pojmenoval jako "Klasickou". A neomezil se na pouhé pojmenování; známé je i jeho vysvětlení: "Myslím si, že kdyby Haydn žil dnes, komponoval by stejně jako tehdy, ale také by ve svém kompozičním postupu použil něco nového. Já jsem chtěl zkomponovat právě takovou symfonii: symfonii v klasickém stylu." Tento neoklasicistní postup byl nejen průkopnický (základní dílo neoklasicismu, Stravinského balet Pulcinella, vzniklo až o dva roky později), ale u Prokofjeva i překvapivý – až do této doby se jeho skladby setkávaly s označením moderní, někdy i moderní za každou cenu, futuristické, šokující, někdy i záměrně šokující. V reakci na jeden z jeho ranných koncertů petrohradský kritik prohlásil: "Jestli je tohle hudba, pak mám raději zemědělství." Je tedy možné, že Prokofjevova "Klasická" byla reakcí právě na takové soudy a odsouzení, snahou ukázat, že hudební enfant terrible dokáže napsat i hudbu klasicky uměřenou a pro běžné publikum přijatelnou. Je také možné, že to byla další autorova snaha šokovat. Dnes patří tato symfonie mezi celosvětově nejčastěji uváděná hudební díla 20. století.

            Symfonie č. 1 je skutečně klasickou a haydnovskou do nejmenšího detailu – ve vyvážených proporcích a pečlivé stavbě, v sonátové formě úvodního Allegra, v uměřenosti pomalé věty i v tradiční taneční větě, v níž ovšem skladatel zpracovává starší gavotu namísto menuetu, který byl pro vrcholného Haydna typičtější. Také Prokofjevova instrumentace by Josepha Haydna v ničem nepřekvapila. Ani vycizelovaná klasická forma však nezakryje výrazné harmonické idiomy a ojedinělý – "moderní" – zvuk, kterým se Prokofjev vyznačoval.

Zbyněk Havránek