Jan Fišer
houslista, koncertní mistr
Jak jste se stal muzikantem?
Muzikantem, hudebníkem či v mém případě houslistou jsem se stal, jak to už mnohdy bývá, díky rodičům. Otec sám je houslistou, i když v nynější době už působí převážně jako pedagog. Maminka zpívala a tancovala ve folklórním souboru, kde se s otcem také poznali. Housle jsem slýchal od mala a tátu jsem zpočátku napodoboval na vařečky a ve čtyřech letech jsem se začal učit doopravdy. Od té doby jsem postupnými krůčky dospěl až na konzervatoř a tehdy jsem už věděl, že bez houslí a hudby už nezůstanu.
Odkdy a proč hrajete právě v PKF, jak vás práce v tomto orchestru ovlivnila?
Do Pražské komorní filharmonie jsem nastoupil v únoru 2004. Shodou okolností jsem při studiu v Americe na Carnegie Mellon University – School of Music zjistil, že se bude do tohoto orchestru konat konkurz na koncerního mistra. Mé působení za mořem končilo v prosinci a v lednu se měl konkurz konat. Věděl jsem, že PKF je skvělý orchestr, však jsem už předtím navštívil jeho mnohé koncerty, a tak to byla vzácná příležitost, jak znovu doma umělecky navázat po čtyřleté studijní pauze. Jsem rád, že mohu být členem tak výrazného a uznávaného orchestru. Práce v něm je stálá výzva, hledání, posouvání se dopředu, i když ne vždy to jde hladce, ale pocit po dobře provedém výkonu, kdy duchovně naplněni odchází nejen posluchači, ale i my, hráči, je k nezaplacení.
Díky PKF jsem poznal mnoho skvělých lidí, ať už dirigentů, sólistů, kolegů v orchestru či těch, bez kterých by to nikdy nešlo a žádné koncerty by se neuskutečnily. Podíval jsem se už do mnoha koutů naší planety a například Aljaška, i kdybych se tam už nikdy nedostal, se mi vryla pevně do paměti.
Vryl se vám některý koncert s PKF do paměti?
Takových koncertů bylo hodně a snad bych je ani na prstech obou rukou nespočítal. Za všechny vyjmenuju alespoň dva. Předně to byl můj první koncert – 11. února 2004 – právě proto, že se tím započalo moje působení v PKF. Byl to koncert v rámci tehdejšího "Cyklu národů" a na programu byla tvorba dánských skladatelů. Tím druhým byl pak koncert "Farewell tour" Luciana Pavarottiho. Přestože byl již tento fenomén operní zpěvu a živá legenda tenorových árií velmi nemocný, byl to zážitek, na který se nezapomíná. Byl to umělec a muzikant každým kouskem svého těla a jeho zpěv, i když nemohl být v takové podobě, jakou od něj známe z nahrávek, se mi dostával až do morku kostí, a jinakost, s jakou všechny árie zpíval, nebyla naškodu. Naopak z ní člověk cítil životní zkušenost, hloubku, smíření a pokoru nad uměním, nad životem. Tehdy jsem byl silně dojat. Po koncertě mi na pódiu podal velikou kytici růží jako poděkování orchestru. Nechal jsem si je usušit a jako památka na velkého mistra mi ho ještě mnoho z ohromného pugetu připomíná.
Co je pro vás příjemného, a co naopak obtížného na zahraničních turné?
Příjemného je na turné mnoho. Rád objevuji nové kraje, jejich kulturu, atmosféru a samozřejmě i jejich gurmánské umění, takže nikdy neopomenu zajít si do nějaké dobré restaurace a ochutnat něco z místních specialit, sklenku dobrého vína či piva, a být tak na pár dní v souznění s tou kterou zemí. Horší je to už s tím dostat se na místo určení. Dlouhé přejezdy či přelety mi vadí, ale člověk se s tím musí srovnat, jinak se tam zkrátka nedostane. Zajímavé ale je, že musím-li se na nějaký koncert dostat svým vlastním autem, jsem tomu naopak rád. Baví mě řídit a možná se to bude zdát divné, ale já si za volantem i celkem odpočinu.
Hrajete také komorní hudbu a jakou?
Komorní hudbu hraju a je to má veliká záliba. Člověk totiž muzicíruje v úzkem kruhu lidí, většinou blízkých přátel, kde se kolikrát ani nemusí moc mluvit, aby ten druhý vytušil, co má udělat, kdy zpomalit, zeslabit, podpořit… Sám jsem členem klavírního tria - TRIO CONCERTINO - a činnost v něm mě nesmírně baví. Jsme vlastně terpve na začátku naší společné hudební kariéry, ale už tak máme za sebou mnoho úspěchů a vydařených koncertů.
Jakou hudbu posloucháte doma / v autě / kdekoli jinde?
Bude to možná znít nudně, ale když nějakou hudbu poslouchám, tak je to ve většině případů zase "klasika". Ať už ji poslouchám kvůli interpretům, a srovnávám tak jednotlivá pojetí, nebo jen tak pro inspiraci a poznání nových a nových skladeb. Faktem ale je, že mám rád i dobrý jazz (Miles Davis, Oscar Peterson, Stefan Grapelli, Louis Armstrong, Bobby McFerrin…) Nemám sice žádnou vyhraněnou skupinu či kapelu, ale rád si poslechnu jak popovou, tak i rockovou písničku. A moc mám rád hlavně španělsky zpívané písničky od Glorie Estefan.
Jak nejraději relaxujete?
Mám rád přírodu, hrady, historii a zajímavosti, a tak, pokud je čas, podnikám výlety po vlastech českých. Rád si také zahraju s kamarády fotbal, tenis nebo jdu plavat i když musím přiznat, že v poslední době na to moc času nezbývalo. Jsem rád ve společnosti přátel a posezení s nimi je také výborná relaxace.
Jaký je váš oblíbený film či kniha?
Filmy mám moc rád a to převážně těchto žánrů - komedie, historické, sci-fi, psychologické thrillery, horory… musí mě něčím oslovit a nebýt jen "nicneříkajícím tlacháním upovídaného strýce", kdybych měl použít slova mého velkého oblíbence Járy da Cimrmana. S knihami je to podobně. K mým oblíbeným autorům patří Čapek, Singer, Feuchtwanger a mnozí další…
Jste sportovním fanouškem, jaký sport je vaším oblíbeným?
Sportovním fanouškem jsem a rád se na sport dívám. Mám rád většinu sportů, významější akce či zápas mi nemůže ujít bez povšimnutí a rád si udělám čas a fandím o stošest. A z těch opravdu nejoblíbenějších sportů je to fotbal a hokej. Fotbal si navíc i rád zahraju.
Více o Janu Fišerovi naleznete na jeho osobních webových stránkách http://janfiser.cz/
