Mimořádné koncerty 2008-2009

Koncert připomene také významné životní jubileum dirigenta Martina Turnovského, který se právě v den konání koncertu dožívá 80ti let.

Jsme velice rádi, že pan Turnovský oslaví svoje narozeniny ve společnosti Pražské komorní filharmonie na pódiu Smetanovy síně Obecního domu a k této události zveme také vás.

Koncert se uskutečňuje díky finanční podpoře Ministerstva kultury ČR.

Komentář k programu:

Letos 1. srpna by se dožil sta let Miloslav Kabeláč, jeden z nej- významnějších představitelů české poválečné hudby. Začínal ve třicátých letech v Československém rozhlase jako vůbec první hudební režisér a dirigent rozhlasového orchestru. Také většina jeho skladeb z té doby byla určena pro rozhlasové účely. Od padesátých let už se věnoval výhradně kompozici. Krátce se také věnoval pedagogické činnosti na Pražské konzervatoři a Hudební fakultě AMU. Mezi jeho významné žáky patří Ivana Loudová, Jan Málek nebo Jaroslav Krček, soukromým žákem byl Zdeněk Lukáš.

Hudba Miloslava Kabeláče představuje svébytnou a ryzí výpověď, jejíž mimořádný účin je dán originálními a jasnými konstrukčními principy. Ve shodě se skladatelovým všeobecně etickým a humanistickým zaměřením tak má jeho hudba potenciál oslovovat posluchače i mimo historicko-geografické hranice svého vzniku. (Některé skladby byly objednány přímo pro konkrétní zahraniční soubory, například 8. symfonie nebo Osm ricercarů.) Opakované zákazy jejího provádění v době totality přesto způsobily, že se Kabeláčovo dílo, spolu s díly dalších skladatelů stejné generace, dosud neustálilo v běžném koncertním provozu.

Symfonii č. 4 in A "Camerata" (komorní) zkomponoval skladatel záhy po dokončení třetí symfonie v roce 1958 a v řetězu Kabeláčových symfonií představuje další logický článek. Je suverénně vytvarována a hudebně těží z minima materiálu, z něhož dokázal autor vytěžit netušené vyjadřovací možnosti. Všechny čtyři věty díla jsou zbudovány přísnou stavební disciplínou a nalézáním nosného materiálu z nejelementárnějších hudebních prostředků. Kabeláčův příznačný konstruktivismus poznamenává všechny složky symfonie. Melodika, harmonie, metrum, rytmus i barva podléhají přesně zkonstruovaným vzájemným vztahům. Novým vyjadřovacím činitelem, který zde autor používá, je prvek mimoevropské hudby, který propůjčuje dílu exoticky obřadný charakter.

Kompoziční styl Ludwiga van Beethovena prodělal nejprudší vývoj v době, kdy překonal těžkou životní krizi. Citové vzplanutí k Josephině Deymové, doložené četnými milostnými dopisy, bývá často spojováno se skladatelovou silně lyrickou 4. symfonií nebo 4. klavírním koncertem. Touha po štěstí a lásce se pravděpodobně nejvíce projevila ve vroucím charakteru emocionálně vypjatého Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 61 z roku 1806.

Skladatel u všech svých skladeb vždy podřizoval formový princip obsahovému záměru. To je jasně patrné i z novátorské koncepce koncertu, který Beethoven pojímá jako závažné symfonické dílo. První věta, ve velkolepě rozvinuté sonátové formě s dvojitou expozicí, je myšlenkovým jádrem díla. Na jeho výrazové zaměření poukazuje skutečnost, že obě základní myšlenky jsou měkce lyrické a kantabilní. Jediným skutečně dramatickým prvkem je čtyřtaktový motiv z mezivěty a také všudypřítomná čtyřtónová figura v tympánech. Sólový nástroj je však jakýchkoli drsnějších prvků ušetřen, naopak svým něžným variačním předivem oplétá hlavní hudební myšlenky. Téměř romanticky vyznívá smyslově opojná kantiléna druhé věty a ještě více je tím umocněn lyrický charakter díla. Jiskřivé finální rondo s lidově zabarveným hlavním tématem působí jako bezprostřední projev radosti. Sólové housle se nyní stávají hlavním nositelem hudebního dění. Uplatňují se jak ve vedení hlavní melodie, tak i ve virtuózních variačních pasážích.

Symfonická tvorba Wolfganga Amadea Mozarta se definitivně uzavřela během letních měsíců roku 1788 vrcholnou trojicí děl, ve kterých poznáváme skladatele na samém vrcholu tvůrčích sil. Protože skladby nebyly nikým objednány, neexistují žádné zprávy, zda byly ještě za života skladatele provedeny. Taktéž nevíme, k jakému účelu byly symfonie určeny. Podle hudebních odborníků připadají v úvahu dvě možnosti. Podle jedné plánoval Mozart jejich provedení na zamýšlených koncertech, podle druhé je chtěl nechat vydat tiskem u vídeňského nakladatelství Artaria, kde krátce před tím vyšly Haydnovy Pařížské symfonie.

Podle zápisu v autografní partituře dokončil Mozart svoji úplně poslední Symfonii C dur, KV 551 10. srpna 1788. Ze skladby vyzařuje ničím nezkalená invenční síla a kompoziční dokonalost. Snad pro tuto vlastnost či snad proto, že je ze všech Mozartových symfonií nejdelší, byla po skladatelově smrti nazvána jménem nejvyššího antického boha Jupitera. Úvod první věty se svým fanfárovým úvodem podobá začátkům skladatelovým dřívějším symfoniím. Co však bylo v pomalém úvodu Pražské symfonie předzvěstí nastávajícího zápasu, zasvítí zde s útočnou silou hned od počátku. Po širokém proudu hlavního tématu nastoupí líbezně zpěvné téma vedlejší. Expozice přináší překvapivě ještě téma třetí vysloveně lidového charakteru. Ze zpěvné a vroucí hudby druhé věty vyzařuje přímo nebeský klid a vyrovnání. Menuet třetí části symfonie je lehce svěží a bodrý současně. Tvoří pomyslný most mezi zamyšlením druhé věty a závěrečným finálem, které je epochálním svědectvím skladatelova umění a tvůrčí jistoty. S nesmírnou kontrapunktickou dovedností Mozart zpracovává tři na pohled jednoduchá témata, utvrzující účin hudby až k radostnému jásotu.

Kryštof Spirit