Mimořádné koncerty 2008-2009

Slavnostní koncert k 60. výročí vzniku Státu Izrael

konaný pod záštitou primátora hlavního města Prahy Pavla Béma a velvyslance Státu Izrael J. E. Jaakova Levyho

Koncert pořádá Hlavní město Praha
ve spolupráci s Pražskou komorní filharmonií

Komentář k programu:

Vilém Tell je poslední operou italského skladatele Gioacchina Rossiniho. Literární předlohou opery je stejnojmenné drama Friedricha Schillera o švýcarském národním hrdinovi a jeho boji proti habsburské tyranii. Díky tomuto vážnému dramatickému námětu se Vilém Tell liší od ostatních Rossiniho oper, ve kterých dominují komediální žánry. Slavná premiéra díla se konala 3. srpna 1829 v Paříži, skladatel byl zahrnut poctami a vyznamenáními a vzápětí mu byla nabídnuta smlouva na dalších pět oper. Žádnou další operu však již nenapsal, neboť kromě několika příležitostných kompozic přestal zcela komponovat. Proč se v hudebním umění odmlčel a raději se věnoval umění kulinářskému, nejlépe vysvětlují skladatelova slova vyjádřená v kruhu přátel: "Jeden další úspěch nemohl by nic přidat k mé slávě, ale jeden neúspěch by ji mohl smazat."

Předehra k opeře Vilém Tell je spíše originální symfonickou básní, jejímž obsahem je několik náladových obrazů souvisejících s dějem opery. Úvodní lyrické sólo pěti violoncell symbolizuje idylu v rodině Viléma Tella. Do ní vpadá plastický hudební obraz bouře, který přechází do klidné pastorální scény se sólem anglického rohu. Výjev rázně ukončí břeskný signál trubky, který uvádí struhující finále s ohnivou apoteózou vítězství spravedlnosti.

Na podzim roku 1823 dokončil teprve čtrnáctiletý Felix Mendelssohn-Bartholdy svůj již čtvrtý koncert pro dva klavíry (z celkového počtu pěti). Stejně jako ty předchozí ho zkomponoval pro sebe a svoji sestru Fanny a krátce po dokončení jej společně provedli při tzv. hudebních nedělích pořádaných rodinou Mendelssohnů v jejich berlínském domě. Tyto rané koncertní skladby společně s řadou dvanácti smyčcových symfonií skladatel později prohlásil za nedokonalé. Ke Koncertu pro dva klavíry E dur se ale ještě jednou vrátil, a to bezprostředně po dokončení Klavírního koncertu č. 1 g moll, op. 25 v roce 1830, kdy přistoupil k jeho rozsáhlé revizi. Mnoho změn doznala zejména první věta, kdy skladatel změnil plných dvacet procent hudby. Nicméně po dlouhém a náročném úsilí shledal svoji práci bezvýslednou a skladbu definitivně zavrhl. Dvojkoncert se ale naštěstí zachoval též v původní podobě, neboť v roce 1824 koncertoval v Berlíně klavírní virtuóz a skladatel Ignaz Moscheles, který svůj berlínský pobyt strávil v rodině Mendelssohnů a byl skladbou mladého Felixe natolik okouzlen, že si vyžádal její opis. Moscheles dílo pravděpodobně uvedl na svém koncertě v Londýně roku 1829. Po Mendelssohnově smrti obě verze díla skončily v archivech a teprve v roce 1961 německý muzikolog Karl-Heinz Köhler dílo znovuobjevil a připravil k tištěnému vydání. Jako předlohu pro toto vydání zvolil Moschelesův opis, tedy původní verzi skladby. Máme tak jedinečnou možnost poznat svěží dílko mladého skladatele a porovnávat jej s jeho vrcholnými kompozicemi. Také na dnešním koncertě zazní Koncert pro dva klavíry E dur v původní verzi čtrnáctiletého skladatele.

Uváděné tři židovské liturgické zpěvy pocházejí ze Sidaru, židovské tradiční modlitební knihy. Jejich autory jsou významní chazani (čili kantoři, kteří se starají o hudební složku židovské bohoslužby) a pro orchestr je upravil Israel Rand. Písně jsou součástí obsáhlého hudebního díla pro kantora s doprovodem orchestru, které zpracovává známé židovské náboženské písně. Název první z dnes uváděných písní Šomer Jisrael znamená v překladu Ochránce Izraele. Pochází z pera významného představitele takzvané východní kantorské školy Jossale Rosenblatta, který se narodil na Ukrajině. Je rozdělena do tří částí – první dvě jsou založeny na východoevropských židovských melodiích a závěrečná část představuje tradiční židovský recitativ. Jidišská píseň pojednává o kantorovi  v době tzv. Velkého svátku, který Židé slaví právě v těchto dnech. Její text v jazyce jidiš obsahuje také odstavec za známé modlitby Kol nidrej , která je pronášena v synagogách při svátku Dne smíření. Jejím autorem je známý židovský skladatel 20. století Šalom Secunda. Poslední zpěv Šehechejanu je požehnáním, které se uděluje při významných svátcích nebo šťastných událostech v životě Židů. Toto zpracování, jehož autorem je Mejer Machtenberg, je silně ovlivněno italskou operou počátku 19. století.

Ačkoliv v roce1924, kdy měla Symfonie č. 7 C dur, op. 105 premiéru, zbývalo jejímu autorovi Jeanu Sibeliovi ještě 33 let života, jedná se o jeho poslední publikovanou symfonii a společně se symfonickou básní Tapiola o poslední čistě symfonickou skladbu vůbec. Při svém prvním provedení ve Stockholmu byla na programu uvedena jako Symfonická fantasie, označení symfonie získala teprve při vydání partitury v roce 1925. V odborné literatuře na ni hudební teoretici poukazují jako na Sibeliův nejpozoruhodnější kompoziční kus, protože  formálně se jedná o jednovětou prokomponovanou skladbu. Z autorových skic je patrné, že ji původně zamýšlel jako tradiční čtyřvětou, později (v souladu se symfoniemi č. 3 a č. 5) jako třívětou symfonii, aby se nakonec rozhodl pro jednovětý koncept. Při práci s tématickým materiálem použil autor myšlenky ze své nikdy nepublikované symfonické básně Kuutar. V úvodním Adagiu například slyšíme poetické téma s podtitulem Tähtölä (Kde žijí hvězdy). Téměř jako soubor viol da gamba zní překrásný chór mnohonásobně dělených smyčců této části, jež je dokladem Sibeliova zaujetí renesanční hudbou, kterou se v té době zabýval.

Jean Sibelius je považován za tvůrce finské národní hudby, zejména díky sedmi symfoniím, a především symfonickým básním na severská témata. Tou nejslavnější je bezesporu Finlandia. Ačkoliv byl urostlý muž, který vzbuzoval respekt, pod suverénním vystupováním se skrývala zranitelná osobnost. Už jako dítě byl ve škole nepozorný a nevyrovnaný, což mu zůstalo až do dospělosti. Střídaly se u něho šťastné fáze života a období depresí. Před depresemi utíkal většinou do přírody, kterou miloval a která mu pomáhala zapomenout na jeho strasti. Jako skladatel byl Sibelius velice sebekritický, při skládání často zažíval tvořivá muka a několikrát svá díla dokonce spálil, mezi nimi i téměř hotovou osmou symfonii.

Kryštof Spirit