PKF připomene osmdesátiny Ladislava Simona

PKF připomene osmdesátiny Ladislava Simona

Ladislav Simon (nar. 3. dubna 1929) se řadí k těm nemnoha umělcům, kteří mají v sobě příliš neklidu a zvídavosti, než aby stavěli jedinou vysokou a odevšad dobře viditelnou katedrálu. Ve svém díle rozestavuje současně  řadu staveb, mnohdy ne tak vysokých, ale většinou  velmi objevných a zajímavých. Jeho dosavadní dílo je poznamenáno pokorným hledáním a ověřováním nejrůznějších tvůrčích postupů. Je to odvážná chůze po nevyšlapaných cestách bez ohledu na vnější efekt.

Absolvent klavírní školy pražské konzervatoře a Akademie muzických umění, ve třídě prof. Františka Raucha, v kompozici žák Aloise Háby, se ještě za studijních let věnoval hře na flétnu a získával praktické zkušenosti v dirigentské práci .

Jako skladatel, dramaturg, dirigent a režisér patří k zakládající generaci Československé televize, pro niž vytvořil několik stovek titulů scénické hudby k televizním inscenacím a tím vtiskl tomuto nově vzniklému hudebnímu žánru odpovídající základy nových estetických norem. K jeho dílům z této doby patří i znělka Večerníčku, která v televizi žije již několik desítek let.

Více jak jedenáct let působil jako skladatel, dirigent a šéf činoherního orchestru v pražském Divadle na Vinohradech. Zřídil zde první česko- slovenské studio pro elektronickou hudbu a založil komorní soubor pro Novou hudbu - Sonatori di Praga. Po té přenesl své skladatelské a dirigentské působení do Národního divadla v Praze, kde zakotvil na plných dvaadvacet let. Hned svým nástupním projektem výrazně porušil dosavadní konvence tohoto tradičního uměleckého ústavu tím, že založil na půdě činoherní scény Jazzový orchestr činohry Národního divadla. I když tehdy tento neobvyklý počin všechny poněkud šokoval , později tento orchestr triumfoval svou dramaturgickou i interpretační úrovní na Mezinárodním jazzovém festivalu v pražské Lucerně v roce 1972. Vyvrcholením Simonovy práce v Národním divadle bylo mimořádně úspěšné nastudování celé Fibichovy trilogie Hippodamie v letech 1974-79 a uvedení vlastního tanečního dramatu Jennifer v roce 1987 s téměř devadesáti reprisami do roku 1990.

Ve stejné době se věnoval též jako pedagog hudební teorii na pražské a ostravské konzervatoři, kde položil základy pro soustavnou výchovu mladých adeptů nově vznikajících hudebních žánrů v oblasti elektronické a konkrétní hudby.

Krátce po svém odchodu do odpočinkového věku vrhnul své síly do úplné programové a personální rekonstrukce bývalého Armádního uměleckého souboru, kde se významně zapsal kompozicí a provedením svého díla "Requiem za zemřelé, pro které byla hudba životem" pro sóla, smíšený sbor, dva jazzové orchestry a varhany. Spolu s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a dramaturgem Dr. Iljou Šmídem inicioval a po té prosadil založení Pražské komorní filharmonie v rámci české armády.

Doposud posledním jeho činem byla úplná rekonstrukce Ochranné autorské organizace DILIA, kde řediteloval téměř šest let.

V jeho kompozičním díle kromě výše zmíněných titulů děl k televizním inscenacím převažují díla dramatická (opera Muž, který prodává rány holí, balet Dvanáct měsíců, a celovečerní taneční symfonické variace na Verdiho motivy - Dáma s kaméliemi), oratorní (Mullier amicta sole, Křest svatého Vladimíra a Artikule proti vojně)  a díla koncertantní (Koncert pro klavír, Houslový koncert, Concertino pro flétnu, Koncert pro fagot, Koncertantní suita pro 2 fagoty, kontrabas, bicí nástroje a komorní orchestr, Koncert pro sopránový saxofon). Nejaktuálnějším jeho dílem je Koncert pro trombon a velký orchestr, inspirovaný letošní soutěží Pražského jara.