Emmanuel Villaume, hudební ředitel a šéfdirigent

Historie PKF

ZROZENÍ ORCHESTRU

Přečte-li si, že PKF - Prague Philharmonia, tehdy ještě Pražská komorní filharmonie, byla založena v roce 1994, zvídavý člověk se hned ptá, kým a proč, zda orchestr vznikl "na zelené louce" či nava­zoval na nějaký jiný ansámbl… už jen založení umě­leckého tělesa vyvolává řadu otazníků. Následující řádky nejsou detailním vylíčením vzniku orchestru, ale po­kusem odpovědět na otázku, proč a jak orchestr vznikl, a osvětlit motivace těch, kteří s orchestrem spojili velkou část svého života.

Zrození v průsečíku idejí

Snad každý muž, který se v předrevolučních dobách připravoval na profesionální kariéru hudebníka, se setkal s pojmem Armádní umělecký soubor. Při­pravuje se však jeho rekonstrukce, místo velkého symfonického orchestru chce nové vedení vytvořit profesionální komorní orchestr špičkové úrovně. Je jasné, že k tomu potřebují angažovat co nejlepšího dirigenta. 

V té době na úplně jiném místě v Praze vzniká v malém vydavatelství idea natočit CD s vycházející hvězdou Evou Urbanovou. Hledá se orchestr. Kdosi doporučí, že existuje jakýsi Nový český komorní orchestr, prý vynikající smyčcové těleso, které řídí Jiří Bělohlávek. 

Málokdo tuší, že Nový český komorní orchestr právě prochází krizí. Mladí hudebníci v čele s Tomášem Hanusem a jejich umělecký "supervizor" Jiří Bělohlávek si uvědomují, že mají-li postoupit dále, musí svoji činnost zpravidelnit. Navíc mnozí z hráčů začínají uvažovat o tom, co budou dělat po ukončení studií. Někteří již mají stálé angažmá v orchestrech či divadlech, ze všeho nejraději by však hráli spolu. Myšlenka spojení mladého orchestru s armádou jim zpočátku připadá nereálná... 

V dubnu roku 1994 podepisuje Jiří Bělohlávek smlouvu s ministrem obrany o vytvoření a zřizování komorního orchestru v rámci tehdejšího Armádního uměleckého souboru, a to minimálně po dobu pěti let. Ve dnech 24. – 30. června se koná v Galerii čerstvě rekonstruované budovy AMU konkurz na obsazení míst v orchestru. Přihlášeno je na 184 hudebníků, nakonec se jich dostaví 114. Ohromný nával je zejména v dechových nástrojích: 29 přihlášených klarinetistů, 24 flétnistů, 20 hobojistů. Napjatá atmosféra očekávání, občas se ozve uvolněný smích, třeba když Radek Baborák, budoucí sólista České filharmonie, Mni­chovské filharmonie a Berlínských filharmoniků, přichází s otázkou "Nemá tu někdo hornu?", aby se suverénně stal jedním ze zakládajících členu nového orchestru. Orchestru, jemuž dává Jiří Bělohlávek do vínku název Pražská komorní filharmonie.

Mladí muzikanti

Na konci osmdesátých let se mnozí čeští studenti vysokých hudebních škol a konzervatoří účastnili nádherného projektu, který vymyslel slavný italský dirigent Claudio Abbado - Mládežnický orchestr Gustava Mahlera.

Jednoho večera roku 1991 ve vídeňském Konzerthausu doznívá bouřlivý potlesk; zhruba dva­cítce českých členů "máleráku" se v hlavě mísí pocity hrdosti se smutkem: letošní koncerty jsou u konce, vrátí se někdy krásné chvíle s hudbou i s desítkami kamarádů z celé Evropy? Není proto divu, že když přišla dvojice dívek s návrhem, aby si doma založili vlastní orchestr, po prvotních úsměšcích náhle všem začíná docházet, že by to vůbec nemuselo být marné. Když se rozjíždějí do Čech a na Moravu, myšlenka už v jejich hlavách raší jako jarní poupě.

Pozvánka na soustředění do východočeského Machova, které se konalo o prázdninách roku 1992, už je výsledkem promyšlených záměrů několika kolegů, mezi nimiž je i Tomáš Hanus, nadaný hou­slista a především (tehdy ještě) student dirigování na brněnské JAMU. Ta se také stává líhní budoucího orchestru, většina členů studuje právě tady a cesty z Brna do východních Čech a poté do celé republiky budou pro příští dva roky motivovány činností nového orchestru, jemuž po vzrušených debatách dávají jméno Giovanni Virtuosi. Jméno ambiciózní, jak se na sebevědomé mládí sluší.

Na začátku cesty

Ta zpráva se rozlétla po Praze jako blesk. Bělohlávek šel do AUSu! Novinové titulky jsou střízlivější: Bělo­hlávkovi filharmonici na startu, Pražská komorní fil­harmonie poprvé, Umělce armáda potřebuje, Záloha České filharmonie (sic!)... Každopádně vznik nového orchestru vzbudil pozornost opravdu mimořádnou. Včele stanul jeden z našich nejlepších dirigentů, osobnost, která si mohla vybírat. Mnozí to nechápali. Ani nemohli. Vždyť orchestr se ještě neukázal. 

První koncert byl naplánován symbolicky na 17. listopad 1994. Víc než čtvrt roku chtěl Bělohlávek věnovat důkladné zkouškové práci! Byl odhodlán předstoupit na veřejnost jen s vědomím dokonale připraveného díla. Práci si rozvrhl podle svých dosa­vadních zkušeností, pracoval přece s nejlepšími orchestry světa. S tím, co jej nyní potkalo, se však ještě nesetkal. Naprosté soustředění. Bezpodmínečná pozornost. Kázeň. Dokonalá domácí příprava. Nadšení. A hlavně radost, radost z práce. 

Na počátku září je v plném proudu příprava prvního koncertu a souběžně natáčení prvního CD pro Su­praphon. Zkoušky na Pohořelci střídá natáčení hudby "terezínského" skladatele Pavla Haase v Domovině. Do pracovního vypětí přichází nabídka krátkého vystoupení u příležitosti slavnostního otevření Žofína. Bělohlávek zprvu váhá, ale pak pod dojmem hladce probíhajících příprav svoluje. Tak se 24. září 1994 Pražská komorní filharmonie poprvé představuje na veřejnosti. Smetana, Fibich, Dvořák, národní písně. A česká hymna. 

Natáčení pro Supraphon jde podle plánu. Proti plánu však přichází v říjnu další nabídka, která se neodmítá: Česká filharmonie je na zahraničním zájezdu, a tak pro slavnostní koncert u příležitosti státního svátku 28. října ve Vladislavském sále Pražského hradu navrhuje kancléř Ivan Medek Pražskou komorní filharmonii. 

Zkoušková činnost v listopadu 1994 vrcholí, stejně jako natáčení dalšího CD, tentokrát s Mo­zartovými áriemi v podání Evy Urbanové. Konečně nastává den, který oslavuje celá země: 5. výročí slavného pochodu studentů a začátku sametové revoluce se současně stává nejslavnějším dnem pro "Bělohlávkův orchestr" - tak Pražské komorní filharmonii začínají přes protesty samotného šéfdirigenta lidé říkat. Svěd­kem té chvíle se stává opět Pražský hrad, tentokrát Španělský sál. 17. listopad 1994 je určen za den prvního oficiálního koncertu pro veřejnost. Ve slavnostně nasvíceném sále orchestr hraje Sukovu Serenádu Es dur, pak se představuje kvarteto sólistů - hobojista Jurij Likin, klarinetistka Ilona Vánská, fagotista Tomáš Františ a hornista Radek Baborák - v Mozartově Kon­certantní symfonii pro dechy a po přestávce se orchestr poprvé zaskví s Beethovenem, svoji cestu s ním začíná s druhou symfonií. Publikum je spíše oficiální, zahléd­neme zde nejednoho politika, ale také "obyčejné" publikum, které je zvědavo na nový orchestr. Potlesk je bouřlivý a upřímný. Další meta na dlouhé cestě je dosažena. Je toto skutečný start?

Souznění

Jednoho dne přichází k Jiřímu Bělohlávkovi na pravidelnou hodinu jeho žák z nejmilejších, talen­tovaný houslista Tomáš Hanus. Jako by se nechu­melilo se jej zeptá, zda by jim nemohl občas pomoci s "takovým jedním studentským orchestříkem..." 

Hned první setkání muselo být pro obě strany zjevením. Slavný dirigent a bezejmenní studenti. Čímpak nás překvapí? Bude lepší než Abbado? Dychtivě naslouchají jeho prvním slovům, snaží se číst z jeho gest a tváře. 

Pro Bělohlávka je tento orchestr balzámem na duši. Vidí oči a srdce otevřené, dychtivé muzikanty hltající každý jeho pokyn, ba co víc, žadonící: "Ještě, ještě! Vyždímejte nás, můžete chtít nemožné, chceme být nejlepší a věříme, že budeme právě s vámi!" Pak s nimi sedí u ohně, za sebou celodenní práci ve stodole provoněné senem a horkým prázdninovým sluncem. I toto - již druhé - soustředění v Machově bylo plné hudby, ale také smíchu a koupání a večerních táboráků. A souznění. Není toto souznění právě tím, co tak dlouho hledal? Jak to, že skutečný profesionální přístup nachází po tolika letech až tady, u těch mladých muzikantů, začínajících profesionálů, profesionálů v dobrém slova smyslu? Mělo by také pro něj smysl spojit s nimi svoji kumštýřskou cestu? 

Velké úspěchy na zatím nepočetných koncertech, které orchestr - už s názvem Nový český komorní orchestr - absolvoval jak pod taktovkou Tomáše Hanuse, tak za řízení Jiřího Bělohlávka, tomu přitakaly. Psal se rok 1993 a budoucí šéfdirigent hnětl v rukou materiál, o jakém snil dlouhou dobu. Myšlenka snila a jeho duše konečně začala nasávat kyslík. Opět má chuť do díla.

Start číslo dvě

Celá první sezona 1994/95 se odehrává ve znamení nacházení stylu práce. Orchestr zahajuje své koncerty v Rudolfinu, mj. se tam představuje při křtu CD s Evou Urbanovou, ale také jezdí po republice, vidí a zejména slyší jej Litoměřice, Kroměříž, Stříbro, Vyškov, Písek, Pardubice, Plzeň, Ostrava, Kutná Hora, Brno a další místa, natáčí se nová CD. Orchestr začíná přesvědčovat pochybovače o smyslu své existence. 

Pražská komorní filharmonie přebírá v přímém televizním přenosu z Litoměřic 6. května 1995 prestižní ocenění Classic ’94 jako objev roku v hudebním světě, další dvě ceny si odnášejí členové orchestru, klarinetistka Ludmila Peterková a hornista Radek Baborák. V hledišti sedí ministr obrany... Ke dni 30. září 1995 je však AUS, nyní přejmenovaný na Umělecký soubor Mini­sterstva obrany, zrušen a orchestr, který má nasmlou­vanou řadu koncertů, se ocitá na dlažbě. 

Zdá se neuvěřitelné, že ani na okamžik nikdo ze členů nezapochyboval o tom, že se bude pokračovat dál, i když v té chvíli nikdo nevěděl jak. Horečné úsilí, vyjednávání a hledání zaplnilo léto a podzim roku 1995. O osudu nadějného tělesa se dozvídá předseda parlamentu Milan Uhde; jednání vyúsťuje v závěr, že nedodržení slibu pětileté existence je třeba napravit. Mezitím se objevuje další pomocná ruka: Nadace Smíchovské kulturní centrum působí v tzv. Ženských domovech na Smíchově, kde je rekonstruované divadélko s názvem společnosti, která je provozuje – ­Akcent; v září 1995 se tam orchestr stěhuje. Bez jakýchkoli prostředků probíhá koncertní činnost do konce roku 1995. Jak silná musí být víra hudebníků, kteří v situaci naprosté nejistoty zahajují 30. září 1995 koncertní cyklus v pražském Rudolfinu? Zaznívá Mahlerovo Adagietto a písně na Rückertovy básně v úchvatném podání Dagmar Peckové, Beethovenův Trojkoncert a triumf radosti, Beethovenova Sedmá. Tento orchestr že se chystá k odchodu? 

Když poslanci schvalují zákon o novém typu neziskových organizací, který nazývají obecně prospěšná společnost, je rozhodnuto. Jiří Bělohlávek podává návrh na založení obecně prospěšné společnosti Pražská komorní filharmonie a ta je dne 13. března 1996 jako jedna z prvních zaregistrována. 

Pražská komorní filharmonie zažívá svůj druhý start. Je už poslední?

Epilog

Cesta profesionálního orchestrálního tělesa, které nemá stálého zřizovatele, je plavbou na rozbouřeném moři. Zatímco na palubě se hraje a orchestr sklízí jeden úspěch za druhým doma i v zahraničí, v podpalubí je třeba přikládat do kotle. Pražská komorní filharmonie byla vyvzdorována samotnými hudebníky, mladými nadšenci, kteří se rozhodli uskutečnit svůj umělecký sen. Našlo se naštěstí mnoho těch, kteří pochopili, že bez duchovní "stravy" se svět neobejde a že ti, kteří nabízejí současné nervózní a uspěchané společnosti oázu klidu a povzbuzení mysli, si podporu zaslouží. Ministerstvo kultury, hlavní město Praha i řada soukromých donátorů, od velkých podniků až k řadovým posluchačům, se podílejí na tom, že sen jménem Pražská komorní filharmonie a dnes již PKF - Prague Philharmonia žije už téměř dvacet let. Patří jim za to dík, stejně jako těm, kteří v bouřlivých začátcích uvěřili síle myšlenky a čelíce často nepřízni nepřejících, myšlenku pomohli přetavit ve skutečnost.