A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Hudební tvorba Bohuslava Martinů slučovala nejlepší kvality a zkušenosti předchozích epoch na půdě své vlastní doby a skladatelovy fantazie a postupně se nechala inspirovat různými hudebními styly a formami; je možné v ní nalézt logiku barokní skladby i uměřenost klasicismu, záběr a patos romantiků stejně jako subtilní bohatství zvukové kultury impresionistů či výraznou synkopičnost dobového jazzu. Nad všemi těmito vlivy ovšem dominuje osobitý hudební jazyk, díky němuž byl Martinů vždy jedním z nejsnadněji rozeznatelných moderních autorů.

Tre ricercari pro komorní orchestr jsou vysoce originálním zpracováním starších, barokních forem – ricercaru, a především concerta grossa. Ricercar inspiroval Martinů zejména imitačními názvuky polyfonie a celkovou formální uvolněností, která je pro tento útvar, vývojově předcházející fugu, typická. Slovo ricercare znamená vyhledávání a hudební teorie jej vykládá jako hledání a uplatňování volných tvarů nespoutaných přísnými pravidly. Mnohem výrazněji ovšem toto dílo využívá dědictví concerta grossa, podobně jako jeho dva bezprostřední předchůdci – Concerto grosso (1937) a Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry (1938). Martinů i zde umocňuje koncertantní charakter skladby častým střídáním nástrojových skupin a ve druhé větě také výraznou kantilénovou melodií sólové flétny. Komorní obsazení (flétna, 2 hoboje, 2 fagoty, 2 trubky, 2 klavíry, 3 housle, 3 violoncella) pak ještě potrhuje instrumentační invenci a harmonickou vynalézavost.

Jedním z důvodů pro volbu italsky znějícího názvu skladby byla bezpochyby skutečnost, že ji Martinů zkomponoval na objednávku Festivalu soudobé hudby v Benátkách, kde byla s velikým úspěchem provedena v září 1938. O premiérovém přijetí se Martinů s humorem zmínil v dopise mladé skladatelce Vítězslavě Kaprálové: "Ty naše ričerkarky měly ohromný úspěch v Benátkách… no, jak by ne, když mi Písnička pomáhala, to by bylo smutné, kdyby takoví dva talenti nedali dohromady nic pořádného." Zmiňovanou Písničkou byla právě Kaprálová, která v Paříži sledovala vznik partitury a pro Martinů byla nejen učedníkem, ale také spřízněnou duší.

Petr Iljič Čajkovskij měl za sebou dlouhou a přerušovanou práci na čtvrté symfonii a opeře Evžen Oněgin, když v náhlé inspiraci během necelého měsíce napsal Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 35. Současně měl osmatřicetiletý skladatel za sebou dramatické a psychicky vyčerpávající životní období spojené s osobní i tvůrčí krizí. O to překvapivější je s jakým rozmachem vytvořil skladbu, která je v celém jeho díle výjimečná pro svoji bezprostřednost a lehkost.

Na počátku roku 1878 pobýval Čajkovskij v letovisku Clarens na březích Ženevského jezera v domě, který mu dala k dispozici jeho obdivovatelka a patronka Naděžda Filaretovna von Meck. Do Švýcarska přijel v závěru půlročního putování po Rakousku, Itálii a Francii, které spíše než poznávací cestou bylo útěkem před problémy, z nichž se v polovině předchozího roku v Rusku zhroutil. V červenci 1877 se Čajkovskij náhle oženil s téměř neznámou ctitelkou Antonií Ivanovnou Miljukovovou, která mu po několik měsíců psala milostné dopisy. Otevřeně jí před svatbou řekl, že ji nemiluje (zda ovšem Miljukovová věděla o jeho homosexualitě není zřejmé), současně ale věřil, že s ní bude moci založit manželství na platonickém, přátelském vztahu. Záhy po svatbě však zjistil, že nedokáže vydržet ani samotnou fyzickou přítomnost mladé manželky. Několikrát před ní utekl z Moskvy, předstíral nervový záchvat a nakonec se pokusil přivodit si smrt. Pobyt v zahraničí mu pak doporučili nejen přátelé, ale i lékaři.

V Clarens Čajkovského navštívil jeho bývalý žák na moskevské konzervatoři, houslista Josif Josifovič Kotek, a přítomnost tohoto mladého muže dala skladateli silný podnět jak citový, tak tvůrčí. Často u klavíru muzicírovali a jedna ze skladeb, kterou společně hráli – Lalova Symphonie espagnol –, se stala Čajkovskému okamžitou inspirací k napsání houslového koncertu. Přestože v té době již pracoval na klavírní sonátě (op. 36), pustil se bez odkladu do kompozice pro nástroj, s nímž dosud neměl žádné zkušenosti. Kotek mu byl proto také poradcem a průběžně Čajkovskému hrál čerstvě zkomponované části. Když pak spolu přehráli celý dokončený koncert, Čajkovskij se ještě rozhodl napsat nové Andante tak, aby podle jeho vlastních slov "lépe ladilo s ostatními dvěma větami." Původní pomalou větu upravil a pod názvem Meditace ji zařadil do komorního cyklu Vzpomínky na zamilované místo (op. 42).

První věta začíná prostou, půvabnou melodií v houslovém partu, která se v koncertu již nevrátí (tento postup skladatel použil již ve slavném prvním klavírním koncertu). Melodická invence je pozoruhodná také v orchestrální expozici a vlastně v celé skladbě. Andante je přímo označeno jako Canzonetta a je hudebně rozvedenou písní, jejíž melancholie odráží Čajkovského stesk po domově. Finální věta s jasnými barvami a výraznou rytmikou tvoří energický a radostný kontrast, v němž se zřetelně ozývají ruské lidové písně a tance.

Čajkovskij své nové dílo dedikoval významnému houslistovi Leopoldu Auerovi se záměrem zajistit premiéře více pozornosti. Auer však skladbu označil za nehratelnou (podle některých zdrojů za "nehouslovou") a odmítl ji provést. Po zdlouhavém hledání jiného etablovaného sólisty ji nakonec poprvé provedl Adolf Davidovič Brodskij ve Vídni v prosinci 1881. Reakce vídeňské kritiky byly ovšem negativní a teprve následující provedení zajistila dílu výjimečné místo, které mezi houslovými koncerty zaujímá dnes.

Symfonie č. 39 Es dur, KV 543 je jednou ze tří symfonií, které Wolfgang Amadeus Mozart napsal v rychlém sledu a v krátké době šesti týdnů v létě roku 1788. Společně se symfonií č. 40 g moll a symfonií č. 41 "Jupiter" patří mezi skladatelova vrcholná, a také poslední, symfonická díla, v literatuře často označovaná jako "závěrečná trilogie".

V době její kompozice žil Mozart na předměstí Vídně, kam se i s rodinou musel odstěhovat z centra města kvůli dlouhodobé finanční nouzi. Jeho opera Don Giovanni byla sice úspěšně uvedena v Praze, avšak ve Vídni se jí dostalo pouze vlažného přijetí, a místní publikum už neprojevovalo ani velký zájem o abonentní koncerty (tzv. akademie), které Mozart po několik sezón úspěšně pořádal. V důsledku války s Tureckem byl veškerý kulturní život habsburské metropole značně omezený a Mozart nedostával žádné zakázky. Zůstává proto dodnes nezodpovězenou otázkou, proč tyto symfonie zkomponoval, a neexistují také žádné záznamy o tom, že byly za jeho života vůbec provedeny. Tato skutečnost je pozoruhodná, protože Mozart skládal téměř bez výjimky pro předem dané účely. Podle některých nových studií je možné, že Mozart psal symfonie v naději, že se mu podaří uskutečnit cestu do Londýna a s ní spojené koncertní turné. V tehdejší hudební praxi bylo běžné, aby skladatel při takové příležitosti představil sérii tří či šesti nových skladeb. Právě tak to učinil o několik let později i Joseph Haydn při své návštěvě Londýna.

První věta je netradičně uvedena pomalým tempem a tento úvod přechází do důstojného, ceremoniálního rytmu, následné ztišení pak jen umocní efekt následného allegra. Přestože celá skladba je plná radosti a světla, objevují se v pomalé větě také temnější harmonie a bouřlivé textury. Třetí věta přináší energický menuet a v triu používá lidový alpský tanec, jehož melodie je patrná zejména v klarinetovém partu. Finále je založeno na jediném rychlém tématu, které skladatel rozvádí do velkého počtu variací.

Ve srovnání se širokou popularitou, která se dostala oběma pozdějším symfoniím, se symfonie č. 39 zdá být dodnes nedoceněná. Její hudební obsah a kompoziční mistrovství jsou přitom stejně pozoruhodné a její melodičnost podmanivá. A právě melodická invence je snad nejpřitažlivějším rysem tohoto díla, je svrchovaným umění zralého umělce a její zdánlivá prostota jen podtrhuje Mozartův um, eliminující jakýkoli náznak obtížnosti. "Nejdokonalejší melodické tvary se nacházejí u Mozarta," napsal Richard Strauss, který jistě věděl, o čem mluví, když dodal: "Melodie, která se zdá být zrozena z okamžiku, je téměř bez výjimky výsledkem intenzivní práce."

Zbyněk Havránek