A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Jen krátce poté, co uznávaný Robert Schumann poznal dvacetiletého Johannesa Brahmse, publikoval ve vlivném německém hudebním časopise v říjnu 1853 článek, v němž mladého hudebníka označil za velký talent, který "je předurčen dát ideální hudební výraz současné době." Začínajícího skladatele tato chvála možná potěšila, současně ale také umocnila jeho silnou sebekritičnost a snahu dosáhnout vždy co nejdokonalejšího hudebního tvaru. Brahmsova nedůvěra k vlastní tvorbě způsobila, že mnohé své ranné skladby zničil a jiné upravoval a dokončoval po mnoho let (v případě první symfonie to bylo dokonce více než 15 let). Se Schumannem se Brahms seznámil, stejně jako s Ferencem Lisztem, díky doporučení houslisty Josepha Joachima, kterého v této době doprovázel na klavír. Joachim byl sice pouze o dva roky starší než Brahms, ale na rozdíl od něho byl již známým a oceňovaným houslovým virtuozem a znal téměř všechny významné hudebníky v Evropě. Oba muži se stali blízkými přáteli a toto celoživotní přátelství vyústilo o pětadvacet let později ve spolupráci na Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 77.

Brahms zkomponoval houslový koncert v létě roku 1878 v malém jihorakouském městě Portschach-am-See obklopeném přírodou, která pro něho byla velice důležitá; sám při mnoha příležitostech zdůrazňoval, že jasné myšlenky dostává především při procházkách v přírodě. Koncert psal přímo pro Joachima a při práci na sólového partu měl na paměti jeho pověstnou virtuozitu. S nástrojem měl však Brahms (který byl především klavíristou) pouze omezenou zkušenost a hned po dokončení první ze zamýšlených čtyř vět poslal tuto část houslového partu Joachimovi k připomínkám. V doprovodném dopise ho žádal o opravy všude, kde budou nutné, a psal: „Budu spokojený, když označíš ta místa, jež jsou obtížná, neohrabaná či nemožná hráti.“ Joachim odpověděl obratem: "Je pro mne velikou radostí, že píšeš houslový koncert (dokonce ve čtyřech větách!)... Většina [houslového partu] může být provedena a některá místa mají docela originální houslový charakter. Nemohu říci, zda je možné zahrát vše s potřebnou lehkostí v dusném horku koncertní síně, dokud nezkusím celý kus." Tím mezi oběma hudebníky započala intenzivní korespondence, která  pokračovala až do premiéry díla v Lipsku na Nový rok 1879. Skladatel zapracoval některé Joachimovy připomínky a návrhy do konečné partitury a namísto vlastní kandence použil v první větě kadenci, kterou napsal Joachim. Na jeho radu také vypustil scherzo a koncert tak získal tradiční třívětou formu.

Brahmsův opus zůstává dodnes jedním z nejrozsáhlejších a nej- náročnějších houslových koncertů a je v něm patrný výrazný symfonický přístup (má také některé společné rysy  s autorovou druhou symfonií, zkomponovanou rovněž v D dur). Někteří interpreti ho označovali za "koncert pro housle proti orchestru – kde housle zvítězí", a jiní ho odmítli hrát; snad nejznámějším z nich byl španělský houslista Pablo de Sarasate, který údajně prohlásil: "Myslíte, že tam budu stát s houslemi v podpaží a poslouchat, jak hoboj hraje jedinou melodii z celého kusu?" Pravdou je, že hobojové sólo ve druhé větě je nádherným momentem, ovšem i houslový part je plný strhující hudby. V úvodním allegru má sólový nástroj vášnivý nástup s variací na hlavní melodii věty, která se později v plné své lyrice rozvine nad orchestrem. Pozoruhodné je také hlavní téma třetí věty, uvedené houslemi, výrazně inspirované uherskými rytmy, považované za  Brahmsovo přátelské gesto vůči Josephu Joachimovi, který byl maďarského původu.

Inspirace českými a moravskými lidovými písněmi zanechala výrazné stopy v hudební řeči Bohuslava Martinů. Skladatel ji v některých obdobích tvůrčího života aktivně vyhledával a s lidovými texty přímo pracoval. Ve druhé polovině třicátých let tak vytvořil souvislou řadu děl s českými látkami a s lidovým živlem v námětu i hudebním ztvárnění (patří sem Špalíček, Hry o Marii, Hlas lesa, Veselohru na mostě a Divadlo za bránou), na jejímž konci stojí Kytice, zkomponovaná pro Československý rozhlas v roce 1937 a dedikovaná malíři Janu Zrzavému, skladatelovu příteli z pařížských let.

Kytice je tématickým zpracováním lidových písní ze sbírky, kterou vydal v polovině 19. století pod názvem Moravské národní písně s nápěvy do textů vřazenými moravský kněz a buditel František Sušil. Pouze Koleda je inspirována poezií Karla Jaromíra Erbena. Po formální stránce se jedná o sérii kantát spojených instrumentálními mezihrami, každá orchestrální část se přitom úzce pojí vždy s následující částí orchestrálně-vokální (Předehra + Sestra travička, Selanka + Kravarky, Intráda + Milá nad rodinou), výjimkou jsou pouze závěrečné dvě části, Koleda + Člověk a smrt, které jsou obě orchestrálně-vokální. Celek je přesto obdivuhodně kompaktní a hudebně promyšlený s jasným vývojem stupňujícím se až k závěru. Martinů partitura je úzce spjata s folklórním obsahem jak ve zvuku orchestru, tak v pevné melodice a nepravidelné rytmice. Orchestr má ojedinělou sestavu: k dechovým nástrojům (flétna, pikola, 2 hoboje, anglický roh, 2 klarinety, 2 lesní rohy, 2 trubky, trombón) a malé smyčcové sekci se připojují 2 klavíry, harmonium a bicí. Martinů dává lidovým baladám nečekaný spád a posluchače připoutává rytmicky zřetelným slovem textů stejně jako melodickou prací a originální instrumentací.

Vstupní instrumentální předehra je nedílnou součástí Sestry travičky a hudebně ji také uzavírá. Následuje půvabná Selanka, na niž volně navazuje scéna halekání pasaček s názvem Kravarky; Martinů zde nepoužívá halekaček ze Sušilových sbírek poprvé, má je v ženských sborech Staročeská říkadla a také v Divadle za bránou. Hudebně těsný svazek je opět mezi Intrádou a baladou o vězni v tureckém zajetí Milá nad rodinou. Autor pak přináší působivý kontrast mezi dětsky hravými Koledami a dramatickým dialogem člověka se smrtí. Člověk a smrt je nejrozsáhlejší a nejvýznamnější částí celé skladby. Smrt je zde líčena jako skutečně děsivá moc, před níž musí mít člověk úctu i strach, pomocí výrazných zvukomalebných efektů – opakované údery dřev, dramatické figury žesťů a klavírů. Zpívaný text přináší moralizující výstrahu: "Rozmilí přátelé, z toho příklad vemte: co na mně vidíte, na sobě čekejte." I v tomto dramatickém závěru však Martinů zachovává v souladu s lido- vými předlohami nezbytnou naději a útěchu.

Zbyněk Havránek