A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Úspěch opery Hubička byl pro Bedřicha Smetanu natolik povzbuzující, že již čtrnáct dní po slavné premiéře požádal svoji mladou libretistku Elišku Krásnohorskou, aby mu připravila nové operní libreto. Ve výběru námětu jí přitom ponechal zcela volnou ruku. Básnířka nedlouho poté ve svém dopise odpověděla skladateli, že jejich společné nové dílo se bude jmenovat Tajemství a dějištěm bude kraj pod Bezdězem.

V polovině července 1877 obdržel Smetana prvé dějství a hned se dal do práce. Ve druhé polovině října téhož roku poslala Krásnohorská text i druhého a třetího jednání. Dílo vznikalo poměrně rychle, ačkoliv skladatele stále častěji sužovaly závratě a silné hučení v uších, takže musel práci neustále přerušovat. Celé opera i s předehrou byla do- končena 15. července 1878 a její premiéra se uskutečnila v Novém českém divadle v Praze 18. září 1878.

Spor dvou stran v malém městě, v jejichž čele stojí konšelé Kalina a Malina, poskytl Smetanovi mnoho možností, aby na prosté dějové osnově vybudoval dramaticky účinné dílo, kde došly uplatnění i široce a směle komponované hromadné scény, a zároveň mu umožnil naplno využít smysl pro vtip a nadsázku. Motiv tajemství se ozývá v samém začátku předehry v silném a dramaticky účinném zvolání pozounů, který je následně zastřen dozvukem zjevu frátera Barnabáše. Způsob, jímž Smetana motiv rozvádí však ukazuje, že je v něm i mnoho humoru a že není třeba přikládat tajemství frátera Barnabáše zvláštní pozornost, jakmile je odhalena jeho pravdivá a lidsky prostá stránka.

Koncert pro violoncello a orchestr a moll, op. 129 Roberta Schumanna vznikl v neuvěřitelně krátké době dvou týdnů. V šesti dnech mezi 10. a 16. říjnem 1850 bylo dílo naskicováno a již 24. téhož měsíce byl skladatel hotov s instrumentací. Koncert vznikl v prvém roce Schu- mannova pobytu v Düsseldorfu a bezprostředně po něm následovala "Rýnská" symfonie č. 3. Violoncellový koncert se v mnohém podobá koncertu klavírnímu. A to nejen shodnou tóninou, ale především tím, že zde skladatel naprosto nerespektuje konvenční koncertantní formu a tvoří velkou hudební báseň s hlavním nástrojovým hlasem, kterému je dána nejvyšší myslitelná možnost melodického rozvoje.

Provedení témat je pouze naznačeno a je bez dramatických akcentů. Pro celé dílo, jehož tři věty přecházejí jedna v druhou, je příznačná ušlechtilost a místy až blouznivě snivá nálada. Již v první větě mají oba hlavní motivy pro Schumanna typický vzlet a vroucnost. Sólový nástroj, který po krátkém úvodu uvádí hlavní téma, má dokonalou příležitost k rozvinutí široké kantilény. Volná střední věta v F dur je romance, zbavená tíže a plná blaženosti. Také zde dominuje kantiléna sólového nástroje a její široký proud ji přenáší do závěrečné věty, ve které se také uplatňují virtuózní prvky. Ve Finále převládá hlavní téma, které je zde předváděno v nejrozmanitějších kombinacích. Sólové violoncello vyrůstá jako v předchozích větách svobodně z průhledného a jemně členěného orchestru.

Život německého skladatele, dirigenta a klavíristy Carla Reineckeho je nejčastěji spojován s Lipskem a s orchestrem Gewandhausu, v jehož čele stál plných 35 let. S tímto orchestrem uvedl velké množství nových skladeb svých kolegů skladatelů, mimo jiné pod jeho vedením poprvé zazněla finální verze Brahmsova Německého requiem. Jako profesor Lipské konzervatoře vychoval celou řadu klavíristů a skladatelů. Mezi jeho žáky patřili například Max Bruch, Edvard Grieg, Leoš Janáček, Felix Weingartner a další.

Symfonii č. 2 c moll, op. 134, s podtitulem „Hakon Jarl“ dokončil v roce 1875 pod silným okouzlením stejnojmennou tragédií dánského básníka Adama Oehlenschlägera. Podle skladatelových slov však ve své skladbě v žádném případě neusiloval o vylíčení dramatického průběhu tragédie, nýbrž se pouze pokusil zachytit prvotní dojmy, které na něho udělali severští hrdinové. Nejedná se tedy o skladbu programní, ačkoliv skladatel nakonec jednotlivé věty symfonie pojmenoval podle hlavních postav dramatu: I. Hakon Jarl, II. Thora, III. V Odinově háji, IV. Olafovo vítězství.

Podle tragédie je Hakon Jarl pohanským šlechticem, pod jehož moc spadá větší část Norska. Touží po vládě nad celým královstvím, lid však pod jeho nadvládou trpí. Když se irský král Olaf Trygvason, pocházející z norského královského rodu, náhodou zastaví během své cesty do Ruska u norských břehů, je lidem i částí Hakonovy družiny požádán, aby pomohl Hakona svrhnout. Olaf ale váhá, neboť se mu nechce vnést válku do země svých předků. Hakonova sveřepost však nezná mezí, všechen lid je nyní proti němu a Olaf je povolán do čela vzbouřenců. Hakon, aby si zajistil přízeň bohů, obětuje Odinovi i svého syna. Oběť je však marná, neboť jeho bojovníci jsou poraženi, a při pomyšlení, že by měl žít ve vyhnanství, bez slávy a moci, poroučí Hakon poslednímu ze svých věrných, aby ho probodl. Národ provolává králem Olafa, jenž zemi kromě míru přináší i křesťanství.

Kryštof Spirit