A | Orchestrální cyklus

ceny vstupenek: 100 - 400 Kč

Komentář k programu:

Koncem dvacátých let dochází v Evropě k prudkému rozvoji rozhlasu a zdokonalování přijímací a vysílací techniky. O tento nový, moderní prostředek styku mezi hudebníkem a posluchačem se také začal velmi zajímat Ervín Schulhoff. Vystupoval v mnoha evropských rozhlasových stanicích jako klavírista a také většina jeho skladeb z té doby byla určena především pro rozhlasové využití. Výsledkem spolupráce s Česko- slovenským rozhlasem byl, kromě 2. symfonie a řady rekonstrukcí nebo úprav děl starších českých skladatelů, také dnes uváděný Koncert pro smyčcový kvartet a dechy. Určitým protějškem k tomuto koncertu je o tři roky starší Dvojkoncert pro flétnu a klavír. V obou skladbách vychází Schulhoff z formy concerta grossa tím, jak proti sobě staví vždy velmi odlišné nástrojové skupiny. V prvém případě flétnu s klavírem proti smyčcovému orchestru s dvojicí lesních rohů, v případě druhém smyčcové kvarteto proti patnáctičlennému souboru dřevěných a že- sťových dechových nástrojů. Ačkoliv je Koncert pro smyčcový kvartet a dechy naplněn hudbou ryze soudobou a jeho nástrojové obsazení je neobvyklé, skladatel celkovým charakterem díla nijak výrazně neexpe- rimentuje.

Skladba je rozvržena do tradičního třívětého plánu. První věta se po krátkém úvodu, jehož chromatické postupy jsou určitým motivickým spojovatelem s ostatními dvěma větami, rozvíjí v sonátové formě s bohatými variacemi obou témat. Výrazově nejsilnějším místem je rozsáhlá kadence smyčcového kvarteta před závěrem věty. Třídílná písňová forma druhé věty je vystavěna z jediného tématu a s jediným mohutným dynamickým vrcholem uprostřed. Závěrečná věta je tradičním rondem o třech tématech, z nichž třetí tvoří určitou oddechovou epizodu v rytmu slowfoxu. Celá věta je naplněna radostnou hudbou, která se nezadržitelně žene k samému závěru.

Ke kompozici Koncertu pro smyčcové kvarteto s orchestrem, H 207, došlo vpodstatě náhodou, jak tomu ostatně u skladeb Bohuslava Martinů bylo často. Na jaře roku 1931, po koncertě slavného belgického kvarteta Pro Arte, seděl Martinů s jeho členy v kavárně na Montparnassu. V této době byl již mezinárodně proslulým a uznávaným skladatelem a mnohá komorní sdružení ho žádala o nové skladby. Také Pro Arte ho požádalo o nové dílo, konkrétně o smyčcový kvartet s orchestrem. Myšlenka na takové dílo Bohuslava Martinů velmi zaujala, neboť v něm spatřil možnost uplatnění formy concerta grossa. Tato forma na něho působila zvláštní přitažlivostí a půvabem, a proto přivítal návrh Pro Arte s radostí. Formu concerta grossa si Martinů oblíbil zejména díky skladbám tohoto typu od Arcangela Corelliho a Georga Friedricha Händela a také Braniborským koncertům Johanna Sebastiana Bacha. Smyčcový kvartet s orchestrem patří mezi ta koncertantní díla, která prodlužují historii concerta grossa do dvacátého století. U Martinů spadá tato neobarokní perioda zejména do třicátých let, kdy vyvrcholila Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány z roku 1938.

V první větě koncertu skladatel neužil obvyklou sonátovou formu, ale formu neustálého rozvíjení a variací tak, jak je tomu v concertu grossu. Není zde charakteristické vedlejší téma, nýbrž celá věta je založena na rozvíjení jednoho motivu, a to jak v sólech, tak v orchestru. Druhá věta je ve volné formě s jednou gradací v tutti a jednou velmi závažnou v sólech. Třetí věta má povahu ronda s opakujícím se hlavním tématem a třemi epizodami.

Tradiční třívěté uspořádání koncertu je ovšem zcela netradiční v harmonickém a polyfonním plánu. Disonantní střety a volné kontra- punktické linie toto dílo plně zasazují do dobového kontextu, který miloval svobodu a nespoutanost učebnicovými pravidly.

Symfonie č. 1 B dur "Jarní", op. 38 je vůbec prvním dokončeným orchestrálním dílem Roberta Schumanna. Dílo dokončil v únoru roku 1841 a práce na něm šla nesmírně rychle. Skicu vytvořil skladatel za pouhé čtyři dny, s instrumentací byl pak hotov za tři týdny. O tom, co symfonie vyjadřuje ze Schumannova citového a myšlenkového života, se dovídáme ze autorovy korespondence. V dopise skladateli Ludwigu Spohrovi v listopadu 1842 uvádí: "Psal jsem symfonii koncem zimy 1841, smím-li tak říci, v onom jarním neklidu, který lidi vždy znovu přepadá, každý rok a až do vysokého stáří." Roku 1843 píše Schumann do Berlína kapelníkovi Wilhelmu Taubertovi, jenž chystal provedení symfonie: "Je třeba, abyste orchestru při hře vtiskl trochu jarní nálady, tu jsem měl především na mysli. Chtěl bych, aby hned první nasazení trompety znělo jako z výšin, jako výzva k probuzení. V další části úvodu jsem pak chtěl vyjádřit, jak se vše začíná zelenat, snad i jak vzlétne motýl a v allegru, jak se vše, co patří k jaru, hlásí k životu a mohutní. V poslední větě si představuji rozloučení s jarem, a proto bych si nepřál příliš frivolní pojetí."

V těchto svědectvích se otevírá pohled na Schumannův poměr k mimohudebnímu programu. Skladatel vždy komponoval v určitém stavu duše, v tomto případě v jarním neklidu. Tento stav si pak skladatel dodatečně uvědomil a hledal k němu literární paralelu. Motto ke své symfonii nalezl Schumann v poněkud melancholické básni Adolfa Böttgera "Zas přišlo jaro v údol k nám". Podle rozvrhu této básně původně zamýšlel nadepsat jednotlivé věty mimohudebními názvy takto: Začátek jara, Večer, Veselé hry, Plné jaro. Nakonec však od toho upustil a věty mají obvyklá tempová označení.

První provedení díla se uskutečnilo záhy po dokončení, a sice 31. března 1841 v lipském Gewandhausu pod taktovkou Felixe Mendelssohna a stalo se jedním z největších skladatelových úspěchů.

Kryštof Spirit