A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

V době svých studií patřil Vítězslav Novák spolu s Josefem Sukem k nejtalentovanějším žákům Antonína Dvořáka a osobní přátelství s pozdějším zetěm slavného Mistra podnítilo i řadu vzájemně inspirovaných skladeb. Vedle četných slohových vlivů, které Novák osobitě reflektoval ve své hudbě, měla na jeho kompoziční styl významný vliv jeho cestovatelská vášeň, zejména horská turistika. Ze zážitků z cest čerpal inspiraci pro mnohé své skladby. Za všechny jmenujme symfonickou báseň V Tatrách, Jihočeskou suitu, četné tance a písňové cykly na slova lidové poezie.

Slováckou suitu, op. 32 zkomponoval v roce 1903 jako výraz okouzlení malebným, ale zároveň rázovitým krajem moravského Slovácka. V pěti obrazech vykresluje život lidí v okolí Hroznové Lhoty, Javorníka a městečka Velká nad Věličkou. V první části skladby Novák zvukem varhan a citátem duchovní písně Poslyš, dcerko žalostivá zachycuje evangelickou pobožnost s kázáním místního faráře Stehlíka. Ve druhé části se ocitáme ve světě dětských her a rozpustilého skotačení, v části třetí překrásná melodie zpívá o lásce milenců, jejich vzájemném škádlení a smírném objetí. Čtvrtá část začíná laděním hudecké kapely ve slovácké hospodě, aby se po zavýsknutí dud, rozvířil bujný rej tanečníků. Celou suitu uzavírá nádherné nokturno, ve kterém skladatel vyznává lásku celému kraji a citací z části Zamilovaní připomíná, že láska je hlavním zdrojem života lidí. V této souvislosti skladatel mile poznamenal: "Běhu života by odpovídalo toto pořadí: Zamilovaní, V kostele, U muziky, V noci, Mezi dětmi."

Rakouský skladatel a klavírní virtuóz Johann Nepomuk Hummel je dnes znám díky svým brilantním klavírním skladbám s bohatou ornamentikou a figuracemi, avšak i jeho koncert pro trubku a orchestr se řadí mezi častěji uváděné skladby. Zkomponoval jej, stejně jako Joseph Haydn svůj trubkový koncert, pro virtuózního hráče na trubku Antona Weindigera. Koncert měl premiéru na Nový rok 1804, ale po provedení došlo ještě na přání Weindigera k drobným úpravám sólového patru a ke zkrácení střední věty. Originální tónina koncertu je E dur, avšak v dnešní době se s ohledem k ladění moderních nástrojů nejčastěji provozuje v Es dur. Stejně tak zaznívá i v programu dnešního koncertu.

Johann Nepomuk Hummel se narodil v Prešpurku (maďarsky Pozsony, dnešní Bratislava), kde jeho otec působil jako divadelní kapelník. Od roku 1786 pak Hummelův otec zastával místo hudebního ředitele v Schikanederově vídeňském divadle. Ve Vídni se malý Johann Nepomuk stal na dva roky žákem Mozartovým a už v deseti letech podnikl za doprovodu otce koncertní turné po Evropě. Po návratu do Vídně pokračoval ve studiu u Josepha Haydna a Antonia Salieriho, aby se roku 1804 stal Haydnovým nástupcem na pozici dvorního kapelníka u Esterházyů v Eisenstadtu. Funkci dvorního kapelníka vykonával později ještě ve Stuttgartu a také ve Výmaru. Sem na jeho pozvání jezdili přední hudebníci z celé Evropy a díky tomu se z Výmaru stalo prestižní kulturní centrum.

Concertino pro klavír a orchestr, op. 20 vytvořil Ján Cikker, spolu s kantátou Cantus filiorum a trilogií symfonických básní O životě bezprostředně po návratu z války v roce 1942. Ačkoliv se samotných bojů nezúčastnil, mohl přesto velmi zblízka poznat lidskou krutost, utrpení a nekonečné zoufalství. Množství zážitků a dojmů, které se hluboko vryly do jeho paměti, ho až bolestně spalovalo. Myšlenky zápasily s pocity, přetavovaly se v hudební představy a Cikker bytostně toužil tvořit. Byl hnán touhou prostřednictvím hudby se vyzpovídat, osvobodit, vnitřně se rozdat.

V Concertinu tak činí hudbou radostnou a plnou optimismu. Myšlenkový obsah a emocionální náboj díla vyjádřil skladatel slovy, která vepsal do partitury: "Touto skladbou jsem zachraňoval mladost svého srdce před životem. Přijměte ji s tou samou dětsky upřímnou a čistou radostí, s jakou jsem na ní pracoval." Slovenská veřejnost dílo přivítala nejen proto, že se jednalo o první koncertantní skladbu svého druhu ve slovenské hudební literatuře, ale především pro jeho originální umělecké kvality, které zaručily rychlé rozšíření díla po Evropě. Cikker v něm zpracovává velké množství lidových nápěvů a tanečních rytmů, a to způsobem velmi osobitým a originálním. Lidový prvek, stejně jako ve Slovácké suitě Vítězslava Nováka, nevystupuje do popředí, ale cítíme ho jen jako příjemnou vůni koření.

Sólový klavír a orchestr jsou v Concertinu rovnocennými složkami, které se stejnou měrou podílejí na rozvíjení tématického materiálu. Jednovětá forma skladby je výsledkem syntézy sonátové formy a třívěté cyklické formy koncertu. První část (expozice) je uvedena třemi tématy, střední lyricko-meditativní úsek sólového klavíru je částí druhou (provedení), v závěrečné rondové části (repríza) skladatel kombinuje 2. a 3. téma z první části s novými tanečními tématy a celé dílo uzavírá rychlá coda.

Symfonie Josepha Haydna jsou v hudební historii naprosto výjimečnou a svébytnou kapitolou. Oficiálně se hovoří o 104 skladbách tohoto druhu, což je číslo téměř neuvěřitelné, uvážíme-li, že do každé z nich vnáší skladatel nějakou zajímavost, že v žádné neupadá do pouhé rutiny.  Za určitý vrchol této Haydnovy tvorby je považováno dvanáct posledních symfonií, které vznikly na objednávku pro Londýn, kam byl pozván pořadatelskou firmou Professional Concerts, a proto jsou označovány jako "Londýnské". Stylově však nepřinášejí, oproti předchozím symfoniím, žádné zásadní změny. Někteří badatelé uvádějí, že na Haydna hluboce zapůsobila Mozartova smrt, a určitou větší závažnost Londýnských symfonií vysvětlují Haydnovou snahou v Mozartově odkazu do jisté míry pokračovat.

Typickým znakem Londýnských symfonií je pomalý úvod první věty, který bezprostředně navazuje na tempově mnohem hybnější vlastní hlavní téma. Volný úvod otevírá i symfonii č. 96, patřící do první šestice symfonií, jež Haydn zkomponoval během prvního londýnského pobytu. V Londýně setrval Haydn od vánoc 1790 téměř dva roky.

Přízviska Miracle (mirákl, zázrak) se této symfonii dostalo díky události, která se údajně stala během jejího provedení. Při koncertě se nešťastnou náhodou nad posluchači utrhl lustr, ale při jeho dopadu se jako zázrakem nikomu nic nestalo. Na základě historických faktů je však dnes známo, že název symfonie je vlastně mylný, neboť k nehodě s lustrem došlo při koncertě, na kterém zazněla symfonie č. 102, a nikoliv č. 96.

Kryštof Spirit