A | Orchestrální cyklus

Komentář k programu:

Patrně nejznámější skladba španělského skladatele Joaquína Turiny La Oración del Torero, op 34. (Modlitba toreadora) vznikla v roce 1925. Původně ji skladatel napsal pro loutnové kvarteto Aguilar, ale ještě téhož roku ji přepracoval pro smyčcový kvartet. Střetávají se v ní dva naprosto rozdílné, ale zcela tradiční španělské světy. Jásavá, barvami a tancem prodchnutá radost publika koridy na straně jedné a tichá modlitba toreadora, který se může během příštích okamžiků ocitnout tváří v tvář smrti, na straně druhé. Turina ve svých pamětech vzpomíná, že k námětu skladby ho jednoho odpoledne před býčími zápasy přivedla náhodná návštěva malinké kaple v zapadlé uličce nedaleko madridské koridy, kde spatřil toreadora pohrouženého v modlitbách. Dva náladové kontrasty jsou v hudbě jasně patrné. Po tichém meditativním úvodu přichází prudká expresivní melodie typická pro slunné Španělsko, aby se v závěru hudba opět vrátila do tiché modlitby. Skladba La Oración del Torero se pro svou líbeznost a španělskou živost stala záhy populární, a proto také vznikla celá řada jejích úprav pro nejrůznější nástrojové kombinace (např. housle a klavír, dechový kvintet, saxofonové kvarteto aj.), nejčastěji však na koncertních pódiích zaznívá v podání smyčcového kvarteta nebo smyčcového orchestru, jako je tomu v dnešním programu.

Joaquín Turina studoval kompozici a klavír nejprve v rodné Seville, později v Madridu a v Paříži. Pro jeho hudební vývoj se stalo osudným setkání s katalánským skladatelem a klavíristou Isaacem Albenizem, který Turinu inspiroval k využívání prvků ze španělského folklóru. Vliv temperamentní lidové, především cikánské hudby zůstal patrný v Tu- rinových skladbách až do konce jeho života. Byl uznáván nejen jako skladatel, ale i jako interpret a také jako hudební kritik.

Polský skladatel Karol Szymanowski byl hudebně spřízněn s evropskou modernou a prošel velmi složitým umělecký  vývojem. V jeho díle nalezneme vlivy novoromantiků, zejména Richarda Strausse a Alexandra Skrjabina, francouzských impresionistů a také nově nastupujícího  expresionismu. Teprve později se přiklonil k polské lidové tradici, kterou ustálil svůj projev a naplnil ho silným národním duchem. Těžiště jeho tvorby tkví ve čtyřech symfoniích, dvou houslových koncertech, dvou kvartetech, velké řadě klavírních skladeb a pak v mnoha písňových cyklech, v nichž od umělých výtvorů dekadentního rázu přešel až k oblasti lidových textů a námětů.

Pieśni muezina szalonego, op. 42(Písně zamilovaného muezína)vytvořil Szymanowski v době, kdy se živě zajímal o východní exotické kultury. Sólový hlas je, po vzoru arabské ornamentiky, veden velice melismaticky a taktéž rytmicko-harmonická stránka doprovodu vychází převážně z tradičních arabských tanců a rytmů. Cyklus šesti písní pro hlas a klavír zkomponoval  skladatel v roce 1918. Teprve později přistoupil k instrumentaci pro orchestr, přičemž druhou a třetí píseň vynechal a  zůstal tak cyklus čtyř písní. V této podobě zazní i na dnešním koncertě.

Také cyklus Słopiewnie, op. 46b, z roku 1921, zkomponoval Szymanowski nejprve pro hlas a klavír, a teprve o několik let později ho zinstrumentoval. Cyklus pochází z doby, kdy se skladatel svojí tvorbou obrátil ke kořenům polské hudby. Studoval staré polské tance a nápěvy, a též nejrůznější tradiční obřady, hry a slavnosti. A to jak světské, tak i duchovní. Důležitým prvkem celého cyklu je, jak ostatně dokládá samotný název, slovní zvukomalba. Autorem textu je polský básník Julian Tuwim, který některá slova přetváří tak, aby zněla velice zvukomalebně a zároveň se rýmovala. Svatý František, třetí píseň cyklu, tvoří pomyslný vrchol pětivětého celku. Krajní písně mají více světský charakter, kdežto píseň Svatý František jako jediná nese prvky ryze duchovní, především díky vedení zpěvního hlasu, jež vychází z melodiky gregoriánského chorálu. V ostatních písních naopak můžeme slyšet názvuky ptačího zpěvu či lidových tanců.

Pro svou mnohostrannost je Ilja Hurník označován za renesanční typ člověka. Je to však osobnost jednotná a díla z různých oborů mají společné rysy - a sice vybroušenou formu, šarm, sdělnost, intelektuální hravost, úsměvnou ironii a humor. Jeho umělecký vývoj je plynulý bez slohových zvratů. Vyšel z lidové slezské intonace, později se obracel k tématům antickým či biblickým. Jako pianista vystupoval v mnoha zemích a zaujal především jako interpret děl Clauda Debussyho a Leoše Janáčka. Spolu Pavlem Štěpánem a později se svou ženou Janou se věnoval i koncertní čtyřruční hře. Je dále autorem dvaceti knih, jež zahrnují povídky a psychologické sondy, skryté v rozmarných příbězích z hudebního světa. Jako dramatik se projevil v řadě rozhlasových her a v libretech svých oper. Působil na Pražské konzervatoři a Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Široký ohlas měl osmideskový cyklus Umění poslouchat hudbu, který po letech opět vychází v reedici. Rozsáhlá je také jeho tvorba pro děti od drobných písniček až po rozsáhlé skladby.

Pětidílný cyklus Verba sancta pro soprán a komorní orchestr na biblické texty zkomponoval Ilja Hurník v roce 2006. Premiéra skladby v provedení Pražské komorní filharmonie se uskutečnila v loňském roce při závěrečném koncertu 31. Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj. Z cyklu Verba sancta (Svatá slova) v žádném případě nevyzařuje jakákoliv  závažnost. Jedná se v podstatě o drobnější kompozici meditativního charakteru. Pro všechny písně cyklu je charakteristická zpěvnost sólového hlasu, jenž se nepouští do extrémních poloh a celková hudební průzračnost a elegance. Nejlépe charakter cyklu vystihují slova samotného skladatele: „Přál jsem si napsat skladbu, v níž by nad všemi prvky dominovala melodika. Ta byla v předchozích slozích velice často upozaďována. Zvolil jsem biblické texty a osamostatnil jsem z nich jednotlivá slova nebo věty. Všechny mají hluboký duchovní smysl, ale jsou obecně známy, takže posluchač nebude zaměstnán pozorností, o čem se zpívá a oddá se melodii.“     

Ačkoliv v roce1924, kdy měla Symfonie č. 7 C dur, op. 105 premiéru, zbývalo jejímu autorovi Jeanu Sibeliovi ještě 33 let života, jedná se o jeho poslední publikovanou symfonii a společně se symfonickou básní Tapiola o poslední čistě symfonickou skladbu vůbec. Při svém prvním provedení ve Stockholmu byla na programu uvedena jako Symfonická fantasie, označení symfonie získala teprve při vydání partitury v roce 1925. V odborné literatuře na ni hudební teoretici poukazují jako na Sibeliův nejpozoruhodnější kompoziční kus, protože  formálně se jedná o jednovětou prokomponovanou skladbu. Z auto- rových skic je patrné, že ji původně zamýšlel jako tradiční čtyřvětou, později (v souladu se symfoniemi č. 3 a č. 5) jako třívětou symfonii, aby se nakonec rozhodl pro jednovětý koncept. Při práci s tématickým materiálem použil autor myšlenky ze své nikdy nepublikované symfonické básně Kuutar. V úvodním Adagiu například slyšíme poetické téma s podtitulem Tähtölä (Kde žijí hvězdy). Téměř jako soubor viol da gamba zní překrásný chór mnohonásobně dělených smyčců této části, jež je dokladem Sibeliova zaujetí renesanční hudbou, kterou se v té době zabýval.

Jean Sibelius je považován za tvůrce finské národní hudby, zejména díky sedmi symfoniím, a především symfonickým básním na severská témata. Tou nejslavnější je bezesporu Finlandia. Ačkoliv byl urostlý muž, který vzbuzoval respekt, pod suverénním vystupováním se skrývala zranitelná osobnost. Už jako dítě byl ve škole nepozorný a nevyrovnaný, což mu zůstalo až do dospělosti. Střídaly se u něho šťastné fáze života a období depresí. Před depresemi utíkal většinou do přírody, kterou miloval a která mu pomáhala zapomenout na jeho strasti. Jako skladatel byl Sibelius velice sebekritický, při skládání často zažíval tvořivá muka a několikrát svá díla dokonce spálil, mezi nimi i téměř hotovou osmou symfonii.

Kryštof Spirit