Martinů, Foerster, Novák: Violoncellové koncerty - recenze CD

Martinů, Foerster, Novák: Violoncellové koncerty - recenze CD

Tvořivý interpretační přístup skvěle disponovaného cellisty Jiřího Bár­ty a do detailu vycizelovaná koncer­tantní spolupráce Pražské komor­ní filharmonie pod taktovkou Ja­kuba Hrůši zdobí tuto nahrávku tří vrcholných českých violoncellových koncertů 20. století, z nichž ten Foersterův, v koncertním životě opo­míjený, je na zvukový nosič nahrán jako světová premiéra. K Martinů 1. violoncellovému koncertu z roku 1930, který zní na tomto CD v autorově třetí verzi z roku 1955 (te­dy s velkým orchestrem a v defini­tivně zrevidované instrumentaci, přistupuje Bárta jako ke své bytost­ně blízké repertoárové dominantě. Cellový part se mu odvíjí báječně elasticky, a i po zvukové stránce je přímo ideálně vyvážený a ve všech fázích prezentní. Z detailnějšího pohledu obzvlášť vyniká elasticky legatové frázování vstupní tema­tické oblasti 1. věty, úchvatný okamžik přichází jednak spolu s dovět­kem vedlejšího tématu, na nějž pod Hrůšovým vedením nesmírně jem­ně navazují dřevěné nástroje, jednak spolu s onou martinůovsky tak typicky rozezpívanou širokou kan­tilénou ve třetí fázi této věty, opět modelované ve výtečném souladu s detailně vypracovanou orchestrální složkou. Andante moderato jako by před námi demonstrovalo zrod chorálu – je zážitkem vnímat evoluční napětí, kterého zde Hrůša dosahuje a na nějž pak ve stejném duchu navazuje sólista, stejně jako je zážitkem sledovat v orchestru onen "zrod konsonance" po dlou­hé sólové kadenci. I v onom typicky rozšafně rozvířeném finále, plynou­cím v příkladně jednotném tahu, přerušeném pouze další vemlouva­vou volnou partií, je znát, že si Bár­ta s "Hrůšovým" orchestrem znamenitě rozumí. Foerstrův koncert, pocházející rovněž z roku 1930, v paměti zafixován nemám, tím vět­ší překvapení mi v nezapomenutel­ném podání Jiřího Bárty a Pražské komorní filharmonie nabídl. Jde o typicky postromantickou kreaci, poučenou Mahlerem a utvářenou ve fantazijně uvolněné formě se zvláštní vstupní větou, která plyne v pomalém tempu (Andante soste­nuto e funeste) a která dlouho se­trvává v baladicko-dramatické ná­ladě. Vstup do tohoto koncertu se odehrává v sugestivně temném vý­razu, na který cello téměř okamžitě reaguje nádherným zpěvem (Bárta znamenitě demonstruje, jak Foer­ster cellu rozuměl, lyrické druhé té­ma zní v cellu v kontrastní vysoké poloze, orchestrální předěly (Hrů­šou opět navýsost detailně rozkry­té), v nichž dochází i na "mahlerovské" unisono smyčců a horen, mají symfonický charakter, v okamžiku návratu sólového partu ale nechá­vají Bártovo cello ideálně zpívat. Také Moderato dává nádherný pro­stor jímavé cellové kantiléně, jako bychom sledovali nepřetržitý dia­log dvou svrchních hlasů, z nichž pr­vý patří sólovému cellu a druhý só­lovým smyčcům nebo jednotlivým dechům. Ve třetí větě, která poprvé využívá rychlého pohybu, jako by se prolínaly dva úplně rozdílné světy­ – na jedné straně pohádková démo­ničnost, na straně druhé téměř neobarokizující téma, jehož jako by se Foerster nemohl nabažit. Přiznám se, že jsem však měl dojem, jako by autorovi přímočará hravost tolik neseděla, v tomto směru mě nejvíc přesvědčovala dramaticko-lyrická věta vstupní. Také v jazzově okouz­leném, ale přitom velmi rafinovaně konstruovaném Capricciu pro vio­loncello a malý orchestr z let 1958-1959 od brněnského odchovance Jana Nováka, které rovněž vychází poprvé na CD, je Jiří Bárta ve svém živlu, i když autor tentokrát se só­lovým cellem zachází spíše jako s prostředkem ozvláštňujícím ryt­mický tah díla a jeho dráždivý tém­br. Vstupní Allegro molto zde spon­tánně swinguje, sólové cello je buď jedním z hlasů nástrojové množiny nebo jsou mu svěřována klíčová só­la, v nichž si báječně rozumí s klari­nety a saxofony. Výsostně témbro­vou funkci pak má cello ve 2. větě (Circulus incantatus), která je po­stavena na konstruktivním střetu dvou tónových řad, aniž by to ubra­lo na spontánnosti sdělení a kde se uprostřed jazzový úprk náhle prud­ce stupňuje, aby si vzápětí velmi rafinovaně pohrál s postupy v čis­tých intervalových paralelách, stří­daných vynalézavými vstupy bicích a chromatickými postupy dechů. Opět jazzově okouzlené finále má dráždivě syrové barvy a způsob, ja­kým se všichni aktéři nahrávky do­káží do této hudby vcítit, imponuje. Buklet CD je vybaven pečlivě, obsahuje podrobné medailónky i vý­tečné charakteristiky autorů, jen podrobnější analýzu jednotlivých skladeb tam nenajdeme.

Miloš Pokora