PKF a Šostakovič

PKF a Šostakovič

Když se skvělá Pražská komorní filharmonie v dubnu loučila se svými abonenty orchestrálního cyklu, přichystala na ten večer v Rudolfinu opravdové hody. Od slibné (světové) premiéry Aleše Pavlorka K poctě Dmitrije Šostakoviče, přes libozvučný Koncert pro lesní roh a orchestr B dur R. M. Gliera, s krásným přednesem hornisty Radka Baboráka, až po úchvatnou Šostakovičovu Symfonii č. 9 Es dur.

Na umění je krásné, že jeho obyčejný, neerudovaný konzument není s to přesně definovat, co odlišuje slibné od úchvatného. Odpoví mu na to snad jen mravenčení v zádech či na šošolce hlavy, které dá člověku-posluchači jasně na vědomí, že právě slyší výjimečnou věc. A tou bylo provedení Šostakoviče přesnou, temperamentní i vrcholně citlivou Pražskou komorní filharmonií, pod vedením mladého talentovaného šéfdirigenta Jakuba Hrůši.

Tak tedy Dmitrij Šostakovič. Četla jsem nedávno jeho paměti Svědectví. A znovu si uvědomila, jak byl komunistický a obzvlášť sovětský teror nevyzpytatelný. Někoho poslal na smrt rovnou a bez výstrahy, někomu dovolil žít, někoho dokonce nechal tvořit, i když ve stálém strachu o život.

Šostakovič se nacházel právě v této zvláštní a podivné pozici: psal hudbu k většině propagandistických sovětských filmů, ale jeho vrcholná díla, symfonie, byla pro znaky formalismu zakázána. Rozhlasové záznamy a nahrávky byly zničeny. Současně se stal výkladní skříní sovětských úspěchů ve světě. Věhlas mu na jednu stranu doma způsoboval stále víc nepříjemností, ale na druhé straně ho chránil.

Po uvedení Symfonie č. 9, která měla být majestátní oslavou vítězství v druhé světové válce a především sovětského člověka, ale byla "jen" oslavou míru a dokonce i lehkomyslného amíka, Stalin přímo uřil. Jak to, že nechal Šostakoviče žít? Když jiní zmizeli beze stopy... Paradoxy, kterým nikdy neporozumíme. Trochu nám je ve svých pamětech rozkrývá sám Šostakovič: Člověka lze zabít nejen fyzicky. Nejen tak, že ho zastřelíme nebo odsoudíme na nucené práce. Člověka lze zabít i docela jednoduchými věcmi, například životem. Tím strašlivým komunálním bytem…

Pro citlivého umělce muselo být zničující žít ve společném bytě s kýmkoli. Ale poměřováno osudy jiných, kteří navždy zmizeli v gulagu, měl Šostakovič velké štěstí. Možná ho chránila i jeho zvláštní metoda přežití:

Bezděčně mě napadá, že nejlepší způsob, jak si udržet to, na čem lpíme, je nevšímavost. Všechno, co příliš milujeme, se ztratí. Člověk si má ke všemu vypěstovat ironický postoj, zvlášť pak k tomu, co mu přiroste k srdci. To je nejlepší šance, jak si to uchovat. Možná je právě tohle jedno z velkých tajemství života.

Tereza Boučková