S | Krása dneška

Slovo k programu:

Večer mnoha barev, stylů a přesvědčení. Bolest, radost, zármutek, naděje namíchány v díle Gubajduliny, ženy, která si své skladatelské poslání doslova vymodlila při meditacích ve stepi kolem svého rodného města s příznačným jménem Christopol. Griseyho šarmantní abstrakce před-spektrálních kouzel pro sólový nástroj, který je tak závislý na obyčejném a základním tělesném úkonu – dechu. Pak Pavel Zemek – jeho pokorné návraty do dávna, kdy hudba byla samozřejmým projevem komunikace s Bohem, kdy nesla symboly a sama byla symbolem. Hledání smíru, radosti a pokoje tváří v tvář zmatku, nedokonalosti, utrpení a tichu smrti. Taky hledání nového tlumočení starého jazyka. A malá vzpomínka na učitele, přítele a spolupoutníka po ne zrovna nenáročné a vyhlídkové turistické pěšině. Nejsou nakonec oblaka (nuages) stopami po dechu svého T/tvůrce – stopy tvarů někdy záhadných, jindy hravých a vtipných? Obsahují nějaké vzkazy nebo jsou jen takovou malou hrou? Na závěr večera Prokofjev – koho by jeho hudební řeč dnes překvapila? Avšak upřímně, je snad někdo, koho by zároveň neosvěžila a nepotěšila? Když navíc ví, že každé vážné věci (i koncerty) se nakonec zapijí vínem, že "memento mori" a "carpe diem" se bez sebe neobejdou a že hudba je nakonec "jen" hudba?