Emmanuel Villaume, hudební ředitel a šéfdirigent

Sledujte blog Martina Bialase z turné Čína 2017!

Cestopis z turné PKF – Prague Philharmonia Čína 2017
Martin Bialas, houslista PKF – Prague Philharmonia

Panda na konec - díl VI.

Poslední dva koncerty máme během dvou večerů. První z nich je v třímilionovém Wenzhou (Wen-čou) na jihovýchodě Číny, ležícím při ústí řeky Oujiang do Východočínského moře a z druhé strany obklopeném horami. Z horkého města pak cestujeme do naší poslední, šesté koncertní štace, města Hefei, vlakem po trati, na které před šesti lety došlo u výjezdu z jednoho z tunelů k noční srážce dvou protijedoucích rychlovlaků s fatálními následky.

Hefei (Che-fej), nacházející se ve vnitrozemí Číny severozápadně od Wenzhou, západně od Šanghaje a jižním směrem od Pekingu, je kulturním i historickým centrem své oblasti. Bohužel, nebo možná právě naštěstí, nás město přivítalo deštěm, mlhou a po celý další pobyt nepříjemným mžením. Neměli jsme čas na zevrubnější poznání města a vinou počasí ani chuť.

Koncert se koná v extravagantní budově divadla na břehu Labutího jezera a já bych se konečně mohl zmínit i o přídavku, kterým každý náš koncert ukončíme. Hrajeme skladbu, kterou si vybrala čínská strana a o které vlastně nic moc nevíme. Předobrazem je prý Smetanova Má vlast. Hrajeme jednu část, neznáme autora, nevíme jméno skladby, prý je k ní napsán i text a zpívá se. Obecenstvo po prvním taktu propadne ve frenetický jásot a po skončení máme pocit, že stačí zahrát tuto skladbu a jsme jejich. Ale pro nás je to skladba stejně neznámá jako celá tato obrovská země.

Snažil jsem se ve svých příspěvcích popsat naši cestu Čínou. Událo se toho samozřejmě mnohem víc a každý z nás má v paměti nějaký svůj osobní příběh, vtipný, vážný, dobrodružný. A každý z nás si udělal svůj názor na zemi, o které u nás v poslední době tak často slyšíme. Na jedné straně lesk, na druhé bída, na jedné Bentley, na druhé rodinný moped se stříškou nebo nákladní kolo, na jedné architektonický šperk, na druhé polorozpadlá chatrč. Vidíme jiné věci než turisté, vidíme víc než pozvaní politici, ale ve skutečnosti vidíme nehorázně málo. Lidé jsou nevychovaní, arogantní, ale i milí a schopni pomoci tam, kde to ani trochu nečekáte. Prostě jsou stejní jako všude na světě. A je jich moc, tak moc, že když někdo zmizí, nikdo si toho nevšimne.

Jsem pro, ať se poznáváme... v kultuře, ať se utkáváme... ve sportu, ať si pomáháme... ve vědě, ať se navštěvujeme... jako hosté. Anebo žijeme, tam nebo tady, proč ne? Vždyť jaký by byl ten náš svět bez čínských restaurací? Ale nic víc, prosím.

PS: Dobře, tak nakonec i ta panda. Posílám naši společnou fotografii :-)

Naši Zhuzhouané nám rozumějí! – díl V.

Nedílnou součástí každého turné je cestování. Jelikož jsou vzdálenosti v Číně kilometrově náročnější, cestujeme mezi jednotlivými destinacemi letadlem, při menším počtu kilometrů i vlakem. Kromě toho, že je cestování nedílnou součástí, je zároveň i nejúnavnější. Nestačí si totiž jen sednout do letadla či vlaku a letět či jet. Na letišti pobíháme od jednoho odbavovacího místa k druhému a třetímu, často i čtvrtému. Občas neprojdeme kontrolou, protože nástroje jsou větší než povolená příruční zavazadla, přičemž velikostní limit nesplňují ani smyčce kontrabasistů, které se za normálních okolností v zavazadlových schránkách na palubách letadel téměř ztratí. V ten okamžik začíná dohadování šéfky čínské koncertní agentury a šéfa letištní ostrahy. Nikdo nemá rád stres, ale když už je přítomný, jsme rádi, že v tom stresu je někdo jiný, ne my. Po půlhodinovém telefonování a vyjasňování situace můžeme pokračovat dál k bezpečnostní kontrole, kde vám zase třeba chtějí vyhodit kalafunu. Důvod? Bezpečnost. Když se dovídají, že už jim nejméně třicet kalafun prošlo, rezignovaně máchnou rukama a pustí vás. Nebo na nádraží, což je takové menší letiště a větší blázinec a kde také musíme projít bezpečnostními rámy a kontrolují vše včetně kufrů, a z těch kufrů létají ven spreje a laky na vlasy... Ale jen někde, u vedlejší kontroly nikoliv. Důvod? Bezpečnost. A proč u vedlejší kontroly ne? Na to se pochopitelně neptáme.

Kromě těchto negativních zkušenosti máme ale i jiné, příjemnější. Třeba ty, že i v Číně existují města, která ač plná prachu, šedi, rudých vlajek a velkých sídlišť začínají, alespoň náznaky, působit zajímavě. Zhuzhou (Ču-čou), město v jižní Číně, je jedním z nejkulturnějších měst, ve kterých zatím koncertujeme. Na centrálním náměstí není socha žádného politika posledních osmdesáti let, ale starověkého císaře Shennonga, bájného zakladatele čínské medicíny, kterému je věnovaná svatyně i rozsáhlý park s velkým jezerem uprostřed, s dětskými atrakcemi i mnoha klidnými zákoutími s lavičkami.  Odevšad se line pomalá čínská hudba, tu z houby, tu ze starobylého sloupku, tu někde z trávy.

Hlavní bulvár, vedoucí od Shennongovy sochy směrem k řece, je lemován bankami a obytnými komplexy, do jejichž areálu, ostatně jako kdekoliv v Číně, se nedostanete; vstup i vjezd hlídá ostraha i spuštěná závora. Blízko řeky, která působí nezvykle čistě a jejíž břehy jsou posety rybářskými pruty a návnadami, se nachází taktéž malé muzeum železnice. Na dvou kolejích zde stojí stará parní lokomotiva a novější elektrická. Zda se v těchto místech nacházelo opravdu nějaké historické nádraží nebo je to jen připomínka toho, že v Zhuzhou vyrábí již od třicátých let minulého století lokomotivy a vlakové soupravy do metra, jezdící po celém světě, není zřejmé. V okolí je sice spousta informačních textů, ale pouze v čínských znacích.

To, že se jedná o kulturní město, dokazuje i zdejší koncertní publikum, jež je asi nejsrdečnější ze všech. Potlesk je sice krátký, obvykle se ztratí dřív, než dirigent zmizí v zákulisí, ale o co je kratší, o to je bouřlivější. Hlediště, které je navíc téměř zaplněno, se neostýchá kromě potlesku i křičet, takže mi nezbývá než zcela pravdivě ukončit dnešní povídání tím, že naši Zhuzhouané nám rozumějí!

Qingdao – Taktovku přebírá Zbyněk Müller. Čínské děti na pozdrav salutují – díl IV.

Jihozápadně od Korejského poloostrova, na pobřeží Žlutého moře, se rozprostírá město Qingdao (Čching-tao). Malá rybářská víska se od konce 19. století rozrůstá a dnes je sedmimilionové město výrazným čínským obchodním centrem a jedním z největších světových kontejnerových přístavů. A je to na jeho vzhledu znát. Bulvár, vedoucí od hotelu, v němž jsme ubytováni, až na městskou pláž, je lemován výškovými budovami a bankovními domy. Když z pláže zamíříte nikoliv stejnou cestou zpět, ale mírně doleva, dostanete se však do míst, kam běžně turisty, a už vůbec byznysmeny či politiky, nevodí.

Spleť uliček,  jednopatrových domků, provizorních mostíků, to vše ožívá hlavně večer. Přízemí se otevřou a změní se v obchůdky, hospody, opravny, kadeřnictví, jídlo se připravuje venku, děti se učí do školy venku, muži karbaní... venku, ze všech míst se linou nejrůznější vůně i zápachy, všude povyk a všudypřítomné motorky. Lidé se usmívají a vše funguje. Na rozdíl třeba od těch bank.

Chcete si vyměnit peníze? Zde je příběh našeho kolegy z města Zhuzhou. Směnárny sice neexistují, ale bankami je město poseto. Vejdete do banky, úřednici požádáte o výměnu peněz. První dotaz z její strany se bude týkat toho, zda máte v Číně známého, přítele. Po vaší záporné odpovědi zazní záporné stanovisko i z její strany. Peníze směnit nejde. Máte-li "štěstí", vmísí se do rozhovoru kolegyně úřednice. A dá najevo, že by se s tím snad dalo něco dělat. Pomůže vám vypsat asi patnáct lejster, oskenuje si váš pas a požádá o trpělivost. Mezitím popíjíte nabídnutý čaj a asi po dvaceti pěti minutách vás pozvou k jinému okýnku. Úředníkovi v něm podáváte peníze, které chcete vyměnit, a on se vás zeptá, zda máte v Číně známého. Po vaší záporné odpovědi vám oznámí, že peníze směnit nelze. Chvíli mu vysvětlujete všechny peripetie, které jste již absolvovali, on pokyvuje hlavou a předá vás oné úřednici, jež s vámi procházela všechny doklady.  Uf, po hodině, konečně. Po otázce "Máte v Číně známého?" však bere Honza Adam své nevyměněné peníze a utíká z banky. S novou zkušeností. No, s novou. Se stejnou zkušeností, s jakou z podobných institucí utíkali návštěvníci naší země v její nedávné historii. Ne stejnou, ale podobnou, oni čaj rozhodně nedostali.

Ale zpět ke Qingdao. Poprvé se před orchestr během čínského turné staví dirigent Zbyněk Müller. Ani v jeho případě není třeba dlouhé zkoušky, protože S a M zapsaná v notových partech fungují spolehlivě. Koncert probíhá standardně, publikum vzdychne u Romea a Julie, tleská po každé větě a přídavek ho dostává do varu.  Během závěrečného potlesku přichází sváteční chvíle, kdy děti ze zdejšího dětského souboru ve slušivých šatičkách a tepláčcích přichází na pódium ke společnému focení s orchestrem. Rodiče v obecenstvu jsou v pohotovosti, pyšni na své potomky a fotí a fotí. Závěrem se dlouhá řada dětí otočí k nám a zasalutuje. My je zase pozdravíme po našem, zamáváme jim.

Nejen hudbou živ je člověk, ochutnáváme Čínu – díl III.

Cestujeme na východ Číny, k deltě Perlové řeky, u níž se nachází bývalé kolonie Hong Kong a Macao. Celá oblast patří k nejrychleji se rozvíjejícím v Číně a mohou za to právě ona dvě města, jejichž blízkost využívají Číňané již od sedmdesátých let k přilákání zahraničních investic. Z měst, která těsně hraničí s Hong Kongem i Macaem, byly vytvořeny speciální ekonomické zóny, do nichž ještě dnes můžete přijet jen s úředním povolením. Jedním z těchto měst je i Zhuhai (Ču-chaj). Přivítalo nás třicetistupňovým horkem a vlhkem takovým, že snad i pobyt v parní sauně je proti tomu odpočinkem v růžové zahradě. Zatímco trička a košile se na nás lepily při sebemenším pohybu, vnitřní prostory, včetně autobusových, připomínaly naplno puštěný mrazák a naše organismy tím dostávaly facky ze všech stran.

Z internetu se o městě Zhuhai dozvíte, že hostí ženský tenisový turnaj WTA, a jaké tam bude počasí asi od dvaceti pěti meteorologických serverů. A ani slovo o jedné z nejzajímavějších koncertních a operních budov, které byly v posledních letech zrealizovány. Dvě budovy jsou postaveny na malém ostrůvku nedaleko městské promenády, z nichž ta koncertní je vybavena sálem pro 1500 posluchačů s dokonalou akustikou, která jen podtrhává nabitý program připravený pro Zhuhaiany. Předehra Smetanovy Hubičky, Holoubek Antonína Dvořáka, atraktivní ouvertura ke hře Romeo a Julie Petra Iljiče Čajkovského, Beethovenův Egmont a Symfonie c moll; to jsou skladby, jejichž názvy se objevují na displejích po obou stranách jeviště, a které spolu s pokyny pořadatelů, typu "vypněte si mobilní telefony", přispívají ke hladkému průběhu večera a spokojenosti jak posluchačů, tak i nás "na druhé straně". Při oznámení některých skladeb, zejména Romea a Julie, obecenstvo nábožně vzdychne, tleská po každém kusu, včetně vět, což ale nevadí, protože platí: Co se líbí, má se ocenit.

Nejen hudbou ale živ je člověk, a proto si vážíme i toho, že můžeme po koncertě navštívit hotelovou restauraci a pochutnat si na exotické kuchyni, která s naší evropskou "čínou" nemá až tak mnoho co do činění. Většinou totiž nepoznáte, co si dáváte na talíř, pokud ono jídlo není vcelku, a rozhodně to není to pravé ořechové pro gurmány, znající a milující pouze hranolky, řízek, svíčkovou. Jsme u moře, proto hlavní pochutinou jsou zde plody moře, ráčci, krevety, šneci, ryby, slávky, olihně, kalamáry, pak i nejrůznější typy mas, saláty, pro mlsouny zmrzlina či ovoce namáčené v čokoládové fontáně....Je těžké si nevybrat, ale i tak po návratu z večeře je důležité, a to přinejmenším ze zdravotních důvodů, napít se pravé...nefalšované...moravské...slivovice.

Zhengzou – první koncertní zastávka turné – díl II.

Zhengzhou je hlavním městem čínské province Che-nan a se svými devíti miliony obyvateli též druhým nejlidnatějším městem ve střední Číně. Život v čínských městech, a zvláště v její centrální oblasti, má nepřekonatelnou výhodu v tom, že vidíte, co dýcháte. Nepotřebujete měřící přístroje, které vám určí, kolik čeho je na určité ploše. Tady se vzduch dá krájet, chutná kysele, pálí vás z něj oči, karoseriím aut myčka nepomůže, ale víte, na čem jste. Navíc stačí, abyste obešli hotel a znáte celou Čínu. Takhle to vypadá zhruba všude.

Zhengzou je kromě toho i první koncertní zastávkou našeho turné. Zkouška i koncert se odehrávají ve velkoryse pojaté budově Zhengzhou Poly Theatre, která stojí uprostřed velkého parku s několika architektonickými skvosty, z nichž ani jeden by nikdy nemohl stát v České republice. Chápu, rušil by. Buď výhled někoho někam, nebo z něčeho na něco, nebo jen tak, protože je třeba... divnej. Naštěstí jsou na světě místa, kde neruší a je plně k dispozici našemu kochání.

Protože byl program, připravený pro čínské posluchače, pečlivě nastudován již v Praze, není třeba, zvláště po proběhlé úmorné cestě, ho před koncertem zkoušet celý. Pan dirigent Leoš Svárovský pouze připomene místa, která řeší jiným způsobem než dirigent Zbyněk Müller, který od něj převezme taktovku po druhém koncertu. Pro nás to znamená připsat do notového záznamu někam S jako Svárovský, někam M jako Müller. Všechny detaily se zapamatovat nedají a je třeba být včas připraven. Zkouší se exponovaná místa, a to jak dynamicky, tak rytmicky, a to především kvůli akustice, která, ač perfektní, je přesto jiná než v domovském prostředí. Po zkoušce je pro nás připraveno malé občerstvení, kuřáci si jdou užít své neřesti s vědomím, že cigaretový kouř není to nejhorší, co zde dýchají, a ti ostatní raději zůstávají v klimatizovaných šatnách a jsou zvědavi na koncert.

Velký sál divadla je připraven pojmout až 1800 posluchačů. Popravdě nevím, co by se muselo v sále odehrát, aby praskal ve švech. Na to, že ve městě žije téměř tolik obyvatel jako v České republice, je s podivem, že sál zaplnili posluchači tak z poloviny. Ale opravdu s podivem? Nevím, jak dlouho trvalo naučit poslouchat neznámou západní klasickou hudbu Japonce. Vím, že dnes ji milují a koncertní sály, které stojí snad v každém městě, bývají téměř přeplněny. Čína, i když i sem se už nějaký pátek jezdí, je teritoriem stále neznámým a klasickou hudbou nepolíbeným. Při tak velké rozloze Číny není ani divu. A tak nás těší, že si přece někdo najde čas a chuť si poslechnout něco neznámého. Pro tyto lidi hrajeme moc rádi. I když, jako všude v těchto končinách, největší úspěch má to, co je rychle a nahlas.

Záblesky – díl I.

Jsme v Číně, v hotelu Henan Rui Jing Zhongzhou International ve městě Zhengzhou. Cesta sem nám z Prahy přes Dubaj a Peking trvala 30 hodin. Vzhledem ke své délce by měla být cestou atraktivní, zajímavou, neobyčejnou. Nevím, nepamatuji se. Obecně se pobyt na letištích skládá z front na odbavení, na pasové kontroly, na bezpečnostní kontroly, na vstup do letadla, na kufry nebo jen tak. A to je věc nejvíce ubíjející. Pokud si vůbec něco pamatujete, jsou to jen jednotlivé záblesky jako ty následující.

Praha, čekání na odlet a chuť na kafe. Chuť vás nepřejde, ani když bezmocně hledíte, jak drahá hnědá voda teče do odpadní nádržky, protože se nevysune kelímek. Stále Praha, bezpečnostní kontrola. Co to máte v tom baťohu?? Ajaj, zapomněl jsem doma vyndat nožík a vývrtku. Ukažte mi je. Malý švýcarák, nevadí vemte si ho sebou. Dubaj, tranzit, bezpečnostní kontrola. Nůž, provázející mne od mého dětství, pražskou kontrolu přežil, dubajskou nikoliv. Vývrtka přežila obě. Dubaj, čekání na odlet. Spojené evropské emiráty nejsou dosud členy Evropské unie; proto, nechcete-li přijít na mizinu, je fajn nemít na mobilu zapnutá data! Nemít! Dubaj, let EK306, letadlo A380-800. Sledujeme palubní personál, jak se snaží vměstnat kufříky cizích cestujících mezi naše nástroje. Po pár minutách jejich bezmocné snahy vstává jeden z kolegů a několika ladnými pohyby využije zavazadlovou schránku do posledního místečka. Jindřich Pavliš by mohl vést kurzy pro stevardy. Peking, čekání na pasovou a vízovou kontrolu. Fronty jsou tak dlouhé, že nevystačují ani mobilní zátarasy a z jednoho zástupu se jich tvoří několik. Má-li někdo smůlu, jakože má, stojí ve frontě i dvě hodiny. Tohle se Číňanům zatím stabilizovat nepodařilo. Peking, čekání na kufry. Někdo čeká i marně, protože náš kustod všechny kufry hudebníků sám vyzvedává z jedoucího pásu. Robert Sítek je totiž muž na pravém místě. Zhengzhou, letiště, příletavá hala, čekání na pana ředitele. Byl to pan ředitel , jenž si tentokrát vytáhl Černého Petra a nedočkal se zavazadla.

Jsme v Číně, v hotelu Henan Rui Jing Zhongzhou International ve městě Zhengzhou. Po třicetihodinové cestě již nemohu odolat rozestlané posteli. Dobrou noc.

PS: Sice nám tu něco cupitá po podlaze, ale zkoumat to doopravdy nebudeme.

Ve čtvrtek 21. září odlétá orchestr PKF – Prague Philharmonia na své historicky druhé koncertní turné v Čínské lidové republice. Během 14 dnů ho čeká 6 koncertů a téměř 8000 km přejezdů. PKF – Prague Philharmonia uvede v Číně skladby B. Smetany, A. Dvořáka, P. I. Čajkovského a L. van Beethovena, jehož dílu věnuje v této sezoně mimořádnou pozornost. Za dirigentským pultem se vystřídají Leoš Svárovský a Zbyněk Müller. Zpět do České republiky se orchestr vrátí 4. října, 8. října pokračuje jeho Orchestrální cyklus (A) v Rudolfinu uvedením Velké instrumentální mše Franze von Suppého.

Orchestr se vrací do Čínské lidové republiky po pěti letech. Poprvé zde koncertoval v lednu 2012.

Itinerář turné a program