Apollon, vůdce Múz

Klasicismus a neoklasicismus – tak by mohl znít podtitul koncertu kombinujícího Koncert pro klarinet a orchestr A dur Wolfganga Amadea Mozarta a dvou klasiků 20. století, Francise Poulenca a Igora Stravinského, od jehož úmrtí uplyne na jaře 50 let. „Jeho tvorbu si v různých kontextech budeme připomínat během celého festivalu,“ říká ředitel festivalu Roman Bělor.

Program svede dohromady rezidenčního umělce Pražského jara, německého klarinetistu a skladatele Jörga Widmanna, s předním domácím orchestrem PKF – Prague Philharmonia a jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem. 

„Mozartova hudba silně ovlivnila další dvě díla na programu,“ říká Villaume. „Jeho klarinetový koncert se s prostotou a půvabem hluboce dotýká lidské duše. Je to jeho poslední koncert, jediný, který napsal pro svůj oblíbený nástroj. S vědomím risku, že se dopouštím nadsázky, mohu říci, že je to jeden z nejzázračnějších plodů lidského ducha,“ dodává. „Hrát v Praze hudbu jednoho ze ‚světců města‘ je pro mě něco zcela mimořádného,“ svěřuje se Jörg Widmann.

Stravinskij stál v čele těch, kteří definovali modernitu hudby 20. století. Jeho neoklasické období spaluje a přetvořuje předchozí ruskou epochu Svěcení jara, Petrušky, Ptáka Ohniváka. Bere si jen kostru, esenci  kompozičních metod, pohlédne zpět až na samotný počátek historie západní hudební tradice a propojí ji se svým vlastním myšlenkovým kompozičním procesem.

Za studií jsem to nejprve vnímal jako reakcionářskou, konzervativní cestu, symptomatickou pro všechny krize. Až později jsem pochopil, že to byl jeho způsob, jak ukázat, že minulost má svou hodnotu a že ji lze  přetvořit v něco skutečně moderního. 

Rád provokoval, například prohlášením v knize Kronika mého života, že „exprese nikdy nebyla nedílnou součástí hudby“. Jak ale lidem dostatečně apelativně sdělit, že hudba romantická a postromantická, kde jsou emoce zhmotněny až na samotnou mez, není to, co ho zajímá? Dokonce i v dílech extrémně expresivních fascinují Stravinského především proporce, způsob kompozice, evoluce hudebních myšlenek, zkrátka tento intelektuální, velice racionální proces. 

Jeho hudba je v tom nejlepším slova smyslu hrou. Jako když si Bůh pohrává se svými myšlenkami.

Apollon Musagète není pouhou zkouškou stylu. Vychází z pochopení baroka, klasicismu, díla Lullyho a francouzských ouvertur, snaží se však vyčistit všechnu tu bujnost, destrukci a sílu, kterou mělo Stravinského ruské období. Mění se v cosi klidnějšího, ale stále velmi silného, moderního a radostného. Krása tohoto díla tkví v jeho řádu. Je protipólem dionýsovskému principu chápání světa, velebením rozumu velmi otevřenou a kreativní cestou, cestou vrcholného umění.

Velmi silné a zároveň velmi ambiciózní!