27. koncertní sezona
PROLOMIT TICHO

Webový speciál k Jonas Kaufmann Tour 2020

A jsme u konce!

Našich deset koncertů v nejprestižnějších sálech Německa, Francie, Belgie, Švýcarska a Maďarska navštívilo téměř dvacet tisíc diváků! Děkujeme všem, kteří přišli, i umělcům a celému organizačnímu týmu za krásnou a pohodovou spolupráci! A na závěr si dovolujeme zveřejnit dosud nezveřejněné momentky ze zákulisí okořeněné příspěvky hráčů PKF. Soutěžní otázka – kolik portrétů s Eiffelovou věží na pozadí najdete v naší poslední fotogalerii?

1. 2. 2020 Festspielhaus Baden-Baden

Naše cesta se stáčí opět k Rýnu na jihozápad Německa do spolkové země Bádensko-Württembersko. Baden-Baden – poslední zastávka našeho evropského turné s Jonasem Kaufmannem! Historie těchto proslulých lázní sahá až do prvního století našeho letopočtu, kdy se tohoto území zmocnili Římané. Ostatně svou artritidu si zde léčil i římský císař Caracalla, podle něhož se dnes jmenuje jeden ze zdejších nejproslulejších lázeňských domů. Baden-Baden je spojen s mnoha významnými osobnostmi. Po zdejší proslulé Lichtentaler Allee se procházela například královna Viktorie nebo Napoleon III. Vlastní zkušenosti patologického hráče rulety a prostředí místního Casina – jednoho z nejkrásnějších na světě – se údajně staly předlohou románu Hráč Fjodora Dostojevského a v Černém lese, neboli Schwarzwaldu, se odehrává jedna ze scén Tolstého románu Anna Karenina. Věhlasný americký spisovatel Mark Twain popsal svou zkušenost z Baden-Badenu takto: „Zde ve Friedrichových lázních zapomenete za deset minut na čas a za dvacet minut na svět.“ Možná, že se mu ve Friedrichových lázních líbilo i proto, že po zdejším lázeňském komplexu se dámy i pánové ze zásady pohybují výhradně v „rouše Evině a Adamově“!  Ale abychom obohatili výčet bonmotů i o jeden aktuálnější, tak bývalý americký prezident Bill Clinton proslavil toto město svým roztomilým veršíkem: „Baden-Baden is so nice that you have to name it twice!“ (Baden-Baden je tak hezký, že musíte jeho jméno zopakovat dvakrát.) Zkrátka Baden-Baden je okouzlujícím místem, po kterém kráčely dějiny, nebo se zde alespoň rodily v hlavách největších panovníků, vědců či umělců během blahodárných koupelí.

Festspielhaus Baden-Baden, ve kterém se dnes večer uzavře naše téměř třítýdenní putování Evropou, je největším operním domem v Německu s kapacitou 2500 míst. Vznikl přestavbou starého vlakového nádraží z roku 1845. Vedle své kapacity si drží ještě jedno významné prvenství, tentokráte dokonce evropského formátu. Je vůbec první evropskou soukromou operní společností novodobé historie. Dnes má sedmdesáti pěti procentní soběstačnost, dvě třetiny jejích příjmů pocházejí ze vstupného a z vlastního podnikání, v roce 2014 založil Festspielhaus například svou vlastní cestovní kancelář. Jednu třetinu rozpočtu saturují sponzoři a mecenáši, mecenášský „klub“ Festspielhausu dnes čítá téměř 2000 členů, což je neuvěřitelné číslo. Pouhou čtvrtinu činí veřejné dotace, zhruba 25 milionů euro ročně. Přitom průzkum z roku 2008 ukázal, že díky Festspielhausu se příjmy zdejších obchodníků ročně zvyšují o celých 46 milionů euro. Paradoxem je, že po svém otevření v roce 1998 tento operní stánek téměř zbankrotoval. Klíčem k úspěchu se stala nejen pracovitost, výkonnost, obětavost a umělecká prozíravost zdejšího managementu, ale především mimořádně atraktivní program, který nabízí to, co nikdo jiný v Německu. V roce 2012 zde měl například svůj německý debut tenorista Rolando Villazón, po třiceti letech se do Německa vrátil New York City Ballet, v roce 2013 se do Festspielhausu ze Salcburského festivalu přesunula Berlínská filharmonie. Od roku 2007 se zde konají také proslulá Baden-Baden Gala, operní recitály, na které se sjíždí publikum z celého světa a na kterých, pokud něco na světovém společenském žebříčku znamenáte, zkrátka nemůžete chybět.  

Lepší místo pro závěr turné si tedy ani nemůžeme přát! Nicméně po vzoru německého přísloví „kdo si hoví, rezaví“ už se začínáme pomalu chystat na svůj další pražský koncert 9. února v Rudolfinu!

Slavní narození v Baden-Badenu? Louis II, Princ monacký, Frederick Lindemann, Anna Zerr, Erich Friedrich Schmidt, Eugene Armbruster, Andreas Heinecke, Frank Moser a další

30. 1. 2020 KKL Lucern

A je tu předposlední koncert turné, který odehrajeme v Lucernu na překrásném místě na břehu Lucernského jezera. Když píšeme na břehu jezera, myslíme to doslovně. Pro francouzského architekta Jeana Nouvela se totiž právě Lucernské jezero stalo základním elementem při stavbě zdejšího Kulturního a kongresového centra. Tam, kde budova nedokáže dosáhnout břehu, tam přivádí Nouvel jezero do budovy. Tři hlavní sály – dvě koncertní síně a konferenční centrum – vybíhají z jejího středu směrem k vodě, odděleny tzv. vodními zahradami se soustavou dřevěných mostků. Pomyslnou třešničkou na dortu je střecha, jejíž okraj přesahuje bez jediné podpěry o téměř dvacet metrů zdi centra. A co víc, pokud se na tento technický zázrak zadíváte zdola, uvidíte na jeho lesklém povrchu odraz vlnek prohánějících se na hladině Lucernského jezera. Celý komplex tak zrcadlí přesvědčení svého tvůrce, že „architektonické řešení musí být harmonické, citlivé, inteligentní a vše zahrnující“. Na akustice KKL spolupracoval významný americký inženýr Russell Johnson, mimo jiné autor světoznámého komplexu Esplanade v Singapuru, který je považován za akusticky nejlepší sál na světě. Johnson například vyprojektoval v KKL tzv. „echo chambers“, do kterých instaloval speciální dveře, jejichž míru otevření či zavření lze počítačově nastavovat tak, aby dokázaly měnit velmi subtilním způsobem akustiku. Úroveň hluku zde dosahuje pouhých 18 decibelů, hranice nevnímatelné sluchem, což znamená, že v hlavním koncertním dále KKL můžete zažít skutečné, nefalšované, absolutní ticho! „KKL je potomkem mých přechozích 40 až 50 sálů, které jsem vybudoval od roku 1956. Zrcadlí se v něm téměř všechny mé zkušenosti, které jsem za tu dobu získal,“ prohlásil Johnson.

KKL je situováno přímo v srdci Lucernu, takže do centra města se dostanete pěšky za pár minut, a navíc exkluzivně po jednom z nejstarších krytých dřevěných mostů v Evropě – Chapel Bridge. Lucern sehrál zajímavou roli v historii Švýcarska, když se v roce 1332 spojil s kantony Schwyz, Unterwalden a Uri, aby společně zformovaly alianci známou jako Švýcarská konfederace. Mezi léty 1529–1712 bylo město jedním z nejdůležitějších katolických center regionu. Odmítlo totiž jako jediné reformaci. Vítězství protestantů v bitvě u Villmergenu v roce 1712 mu tak zákonitě příliš neprospělo a odsoudilo ho v rámci Švýcarské konfederace spíše k provinční roli. Nová éra města začíná po roce 1790, kdy se vlivem Francouzské revoluce a okupace francouzskými vojsky konfederace rozpadá a Lucern zahajuje svou vlastní cestu. Dnes je nejen městem turismu, ale také jedním z evropských daňových rájů a vynikající destinací pro firmy, které hledají daňové pobídky ve Švýcarsku. 

Ale ještě na chvíli zpět ke kultuře! V Lucernu najdete slavné Bourbaki panorama, připomínající útěk 87 tisíc francouzských vojáků před pruskými pluky v drsné zimě roku 1871. Impozantní malba na plátně o velikosti 112 x 10 metrů z roku 1881 připomíná dobu, kdy se na principech humanity, tolerance a úcty k lidským právům formovalo nové Švýcarsko. Lucern proslul také dvěma mimořádnými hudebními festivaly. Pokud jste příznivcem klasiky, neměl by vám uniknout Lucerne Festival, s nímž jsou spojena velká jména jako Arturo Toscanini, Herbert von Karajan, Claudio Abbado či „náš“ Rafael Kubelík. Pokud míříte do jiných žánrů – soulu, blues, funku, jazzu, popu či rocku, pak si určitě najděte čas pro návštěvu proslulého Blue Balls festivalu.

Dieser Anstand, so manierlich,
diese Taïlle, fein und zierlich,
und ein Füßchen,
das mit Küsschen
glühend man bedecken sollt,
wenn sie´s nur erlauben wollt!

Johann Strauss ml.: Netopýr

Vzpomínka na Tonhalle Düsseldorf

Foto (c) Konzert Theater Kontor Heinersdorff

28. 1. 2020 Tonhalle Düsseldorf

V dalším městě našeho turné si přijdou na své zejména dámy. Míříme totiž do německé Mekky módy a módního návrhářství – do Düssledorfu! Název města pochází ze slov Düssel, což je jméno zdejšího přítoku Rýna, a Dorf, německy vesnice. V překladu tedy znamená Düsseldorf „vesnice na řece Düssel“ a zdejší obyvatelé si skutečně zakládají na tom, že navzdory pulzujícímu, modernímu rázu města, se zde cítíte jako doma a vůči nově příchozím zde panuje tolerance a přátelská atmosféra. Možná proto je téměř 20 % zdejších obyvatel z ciziny, většinou z evropských států. V Düsseldorfu žije také nejpočetnější japonská komunita v Evropě. Dnes je toto město jedním z nejdůležitějších telekomunikačních center Německa. Sídlí tu dva ze čtyř největších mobilních operátorů – D2 Vodafone a E-Plus. Je také rájem reklamních agentur, kterých zde působí na čtyři sta, včetně gigantů jako BBDO Group nebo Grey Global Group and Publicis. Téměř 30 tisíc obyvatel (zhruba 5 % obyvatel Düsseldorfu) pracuje v bankovnictví. Své sídlo zde má největší německá filmová společnost Riech-Group a televizní stanice WDR a QVC. Jak jsme již uvedli hned v úvodu, Düsseldorf je hlavním německým městem módy. Mimochodem v místním klubu Checker’s byla objevena světoznámá modelka Claudia Schiffer. Tvoří zde nejznámější němečtí návrháři: Sabine Schumacher, Peter O. Mahler nebo Renate Harvan. V Düsseldorfu si také přijdou na své milovníci bicyklů, v roce 2007 bylo město ověnčeno titulem „Friend of Cyclists City“. Na kole si můžete zajet třeba do nedaleké jeskyně Feldhofer, kde byly v roce 1856 nalezeny vůbec první ostatky člověka neandrtálského. Düsseldorf se také proslavil v kulinářské oblasti, byť trochu bizarním produktem – hořčicí. V roce 1726 zde byla založena první manufaktura na výrobu hořčice v Německu a ke slávě této místní delikatesy přispěl rovněž obraz Vincenta van Gogha, který sklenici se zdejší hořčicí zvěčnil na svém obrazu Zátiší se sklenicemi a keramikou

 

Město Düsseldorf je spjato s několika uměleckými ikonami 19. století. Jednou z nich je Robert Schumann a jeho žena Clara. Schumannovi se do města přistěhovali na podzim roku 1850 poté, co Robert přijal místo tzv. „městského ředitele hudby“. První měsíce zde rodina prožívá velmi šťastné období, z něhož se rodí populární „Rýnská“ symfonie Es dur. Schumannovo zhoršující se zdraví však významně poznamenává jeho práci s místním orchestrem a sborem. 27. února 1854 v brzkých ranních hodinách se Robert Schumann vrhá z jednoho z düsseldorfských mostů do ledového Rýna. Zachráněn náhodným rybářem, doprovázely jeho cestu domů rozjařené davy pouličního karnevalu…  Krátká životní epizoda pojí s Düsseldorfem také Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, jenž zde působil na postu hudebního ředitele v letech 1833-1835. Mendelssohn zde oživuje díla Beethovena a Johanna Sebastiana Bacha a komponuje zde své první oratorium Paulus. A ještě jedna zajímavost – věděli jste, že Düsseldorf byl druhým městem Německa, které založilo státní orchestr?  

A na závěr ještě nesmíme opomenout pár faktů o zdejší Tonhalle! Původní budova z roku 1926 od architekta Wilhelma Kreise byla projektována a sloužila jako planetárium. Odtud pochází její impozantní kopule. Neoklasicistní stavba se proslavila svým expresionistickým foyer. Bohužel byla zcela zničena za druhé světové války. Stejně tak dopadla i budova zdejšího symfonického orchestru, tzv. „stará Tonhalle“, a tak se nově formující těleso rozhodlo přebudovat ruiny původního planetária na nový koncertní sál. První koncert se zde konal v roce 1948, nicméně trvalo celých 25 let, než došlo k zásadní rekonstrukci a vzniku dnešní Tonhalle Düsseldorf. Architekt Helmut Hentrich vycházel z původních plánů planetária, zrestauroval původní fasádu, zelené klenby a impozantní kopuli vystavěl do její původní výšky z roku 1926. V roce 2005 proběhly akustické úpravy koncertního sálu, které posunuly Tonhalle nejlepší koncertní sály světa. Dnes hostí tato krásná budova na 450 koncertů ročně.

Kdo tvořil, pracoval či studoval v Düsseldorfu? Robert a Clara Schumannovi, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Heinrich Heine, Helmut Käutner, Doro Pesch, Bettina Böttinger, Karl von Appen, Hermann Knüfken, Elly Ney a další

Im Prater blühn wieder die Bäume,
es leuchtet ihr duftendes Grün.
Drum küss nur, küss, nicht säume,
denn Frühling ist wieder in Wien!

Robert Stolz: Im Prater blüh´n wieder die Bäume

26. 1. 2020 Brusel, Palais des Beaux-Arts

„Obrovský a přitom téměř neviditelný, shlížející na město a přitom pohřbený pod zem, členitý a přitom unifikovaný, prestižní a přitom otevřený všem.“ Tak definoval svou vizi nového stánku umění Victor Horta, prominentní architekt města Bruselu, jemuž byla svěřena zakázka na stavbu Palais des Beaux-Arts, neboli Paláce krásných umění. V roce 1919, kdy na něm začal pracovat, se již Brusel pyšnil řadou jeho přenádherných budov ve stylu Art Deco, např. Maison du Peuple (sídlo Belgické strany pracujících) nebo Magasins Waucquez (původně obchodní dům specializující se na prodej textilu, dnes Muzeum komiksu). Od roku 1910 Horta rovněž pracoval na projektu nového bruselského hlavního nádraží, jehož stavba začala v roce 1937 a byla dokončena až pět let po jeho smrti v roce 1952. Impozantní Palais des Beaux-Arts, jež pojímá tři koncertní sály obklopené výstavními prostorami a dalšími výukovými místnostmi, má celkem osm úrovní, z nichž velká část se nachází podzemí. Palác je totiž postaven na Mont des Arts, a tak když budovou procházíte, jdete vlastně stále do kopce! Je ovšem vyprojektována tak nápaditě, že vůbec nemáte tento pocit. Proč Horta nemohl vést budovu do výšky? Z velmi prozaického důvodu, aby nebránila výhledu z oken Palais Royal – královského paláce, který stojí jen jeden kopec nad ním… Původním stavebním materiálem měl být kámen, ale Horta nakonec celý plán přepracoval a využil ocelových konstrukcí. Město poskytlo na stavbu budovy pozemek o rozloze 8000 metrů čtverečných. Mělo však podmínku, že v hlavním průčelí na úrovni ulice musí být umístěna síť obchodů. Horta k tomu údajně poznamenal: „Palác? Momentálně to vidím jen na CENTRUM umění, protože nikdy nebudu schopen takto pojmenovat budovu, jejíž hlavní fasádu lemují obchody!“ Se stavbou se začalo v roce 1923 a budova Palais des Beaux-Arts byla slavnostně otevřena v roce 1928. Její největší koncertní sál pro 2100 diváků nesoucí jméno belgického bankéře Henryho Le Boeuf, jenž financoval jeho stavbu, se stal vyhledávaným místem nejlepších umělců 20. století: Rachmaninova, Prokofjeva, Horowitze, Menuhina, Stokowského, Stravinského a mnoha dalších. BOZAR spojuje dvě poloviny města a od svého počátku hostí všechny formy umění té nejvyšší úrovně, aniž by se z něj stala elitářská instituce. To by ostatně v Bruselu ani neprošlo, pokud vezmeme v úvahu jeho revoluční minulost nebo fakt, že zde Karel Marx a Friedrich Engels sepsali svůj Komunistický manifest! Ostatně jestlipak víte, co odstartovalo slavnou revoluci v roce 1830, která vedla ke svržení Viléma I. Nizozemského, k ustavení Národního kongresu a k vyhlášení nezávislosti dnešní Belgie? Budete se asi velmi divit, ale bylo to uvedení Auberovy Němé z Portici v Théâtre „La Monnaie“! Až taková je síla opery! Ostatně posuďte sami. 

 

Budeme-li se držet dále od belgické čokolády či belgického piva a zůstaneme-li u umění a vědy, není ovšem Palais des Beaux-Arts jedinou institucí v Bruselu, která si zaslouží naši pozornost. Najdete zde například největší stavbu ve stylu Art Deco na světě – Baziliku Sacré-Coeur (Nejsvětějšího srdce Ježíšova) nebo Stoclet House architekta Josefa Hoffmanna, na jehož výzdobě se podílela celá plejáda vídeňských mistrů – Koloman Moser, Gustav Klimt, Franz Metzner, Richard Luksch nebo Michael Powolny a jenž byl v roce 2009 přidán na seznam světového dědictví UNESCO. V hudebním světě se Brusel proslavil především jako město jazzové hudby, byť příznivcům klasické hudby je dobře známa prestižní Mezinárodní hudební soutěž královny Alžběty, jež má i svého českého vítěze Lukáše Vondráčka. Nicméně kdo by neznal slavné Ne me quitte pas bruselského rodáka Jacquese Brela?! Nebo foukací harmoniku Jeana „Toots“ Thielemanse či neuvěřitelný mix jazzové a romské hudby legendárního kytaristy Djanga Reinhardta! V Bruselu se také zrodily komiksové postavičky Tintina (1929) nebo modrých Šmoulů (1958), jež si získaly celosvětovou popularitu a dnes zdobí již zmiňované Muzeum komiksu. A na závěr si opět neodpustíme několik kuriozit. Věděli jste, že zdejší Muzeum přírodních věd má největší výstavní prostor v Evropě zasvěcený dinosaurům? Nebo že zde najdete Muzeum pouličních světel či Muzeum spodního prádla, do kterého věnovala (či prodala) své kousky řada světových celebrit? Nebo že zdejší Manneken Pis (tzv. čůrající chlapeček) má ve svém šatníku na 800 oblečků, z nichž první byl zhotoven již v 17. století? Ano, ano, dnes ho můžete spatřit v kostýmu W. A. Mozarta, veterináře, pilota formule jedna nebo bojovníka kung-fu… Takže vzhůru do hlavního města Evropské unie! A ještě rychle zkontrolovat, zda orchestr nezapomněl přibalit do některého z kufrů i slušivý obleček v barvách PKF!

1. Průčelí Palais des Beaux-Arts, 2. Henry Le Boeuf Hall, 3. Rotonde v Palais des Beaux-Arts, 4. Horta Hall v Palais des Beaux-Arts, 5. Victor Horta, 6. Původní plán Palais des Beaux-Arts, 7. Stavba Palais des Beaux-Arts, 8. Horta Hall jako výstavní prostor

Vzpomínka na Laeiszhalle v Hamburku

Foto (c) ProArte | Sebastian Madej

Johanni van Oostrum

Zatímco v opeře se profiluje především v repertoáru modernistů konce 19. a 20. století – dílech Richarda Strausse, Ericha Wolfganga Korngolda, Leoše Janáčka či Benjamina Brittena, v koncertním repertoáru ji můžeme slyšet zejména v hudbě baroka, klasicismu a raného romantismu. Johanni van Oostrum pochází z Jihoafrické republiky. Spolupracovala s řadou významných dirigentů (Sir Simon Rattle, Ivor Bolton, Massimo Zanetti a další) a režiséry (Harry Kupfer, Barrie Kosky, Stephen Lawless a další). Mezi její skvělé role patří princezna Marie Therese von Werdenberg v Růžovém kavalírovi, kterou zpívala pod taktovkou Sira Simona Rattla v Nizozemské opeře, v Komické opeře v Berlíně, Švédské královské opeře, Velkém divadle v Moskvě či v Estonské národní opeře. V této sezoně ji čeká významný debut v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži a v Barbican Center v Londýně. Vrací se mimo jiné do Bavorské státní opery a v Hamburku se představí společně s NDR Elbphilharmonie Orchester pod vedením Alana Gilberta v sopránovém partu Janáčkovy Glagolské mše.

johannivanoostrum.com
(c) Chloé Desnoyers

22. 1. 2020 Hamburk, Laeiszhalle

Hamburk – v současnosti druhé největší město Německa, vznikl v roce 825 na místě vodního hradu Hammaburg. Poloha pouhých 65 km od ústí do Severního moře a mohutnost řeky Labe, do které se zde vlévají další dva přítoky Alster a Bille, jasně předurčila „raison d’être“ tohoto města: obchodovat a stát se jedním z nejdůležitějších přístavů evropského kontinentu. Již ve 13. století je Hamburk hlavním překladištěm zboží na cestě z Ruska do Flander. V roce 1558 zde vzniká první burza cenných papírů a v roce 1619 zakládá město svou vlastní banku. V roce 1662 přichází Hamburčané s další novinkou – systémem lodních konvojů, jež obchodníkům nabízí nejen doprovod ozbrojené eskorty, ale i možnost pojištění! No není divu, po zkušenostech z třicetileté války… V 17. století se Hamburk se svými 70 tisíci obyvateli rázem stává druhým největším městem Německa a zůstává jím po Berlínu dodnes. Každoročně projede jeho přístavem více než 15 tisíc lodí ze 100 zemí světa. Slouží jako největší překladiště rostlinných olejů, čaje, kávy, ropy, tropického ovoce i tabáku. Exportují se z něj stroje, elektrotechnika, farmaceutické produkty, měď, pohonné hmoty a mnoho dalšího. Město je navíc přímo prošpikováno železničními tratěmi, v roce 1911 tu vzniklo jedno z nejstarších evropských letišť a v roce 1977 tunel pod řekou Labe, jenž je součástí tzv. Stockholmsko-lisabonské dálnice. Vedle obchodu je dnes Hamburk také centrem novinařiny, sídlem několika mediálních domů a městem s jednou z největších univerzit v Německu, která pojme téměř 50 tisíc studentů a lze na ní studovat prakticky vše, co si zamanete.

Pokud jste ale nabrali pocit, že toto město je pouze o obchodu a dopravě, pak se nenechte mýlit. I zde najdete místa, která byste určitě nečekali. Například v roce 1990 zde byla dokončena jedna z nejrozlehlejších japonských zahrad v Evropě, a to přímo v srdci města. Na slavné Deichstrasse můžete obdivovat tradiční hamburskou architekturu ze 17. až 19. století a v roce 1907 zde Carl Hagenbeck založil první moderní zoologickou zahradu na světě. Odvážné muže (ženám je vstup přísně zakázán!) tradičně láká kratičká Herbertstrasse, od 19. století součást proslulého hamburského „red light districtu“. Pokud patříte mezi konzervativnější návštěvníky, doporučujeme prohlídku majestátní městské radnice, jež má údajně více místností než Buckinghamský palác. Málokdo bude jistě vědět, že Hamburk je kolébkou adventního věnce! Jeho „vynálezcem“ byl v 19. století teolog a zakladatel zdejšího sirotčince Johann Hinrich Wichern. A na své si zde jistě přijdou i milovníci kultury. Co by asi zdejší rodáci Brahms a Mendelssohn řekli na to, že zde ve vyhlášených klubech okolo Reeperbahn začínali svou kariéru slavní Beatles? A nebyly to ledajaké začátky. V letech 1960-1962 zde odehráli na 273 koncertů. Však také John Lehnon odpověděl jednou na otázku jakéhosi reportéra, jaké bylo jeho dospívání v Liverpoolu, slovy: „Nevyrůstal jsem v Liverpoolu, vyrostl jsem v Hamburku.“

 

Ale nyní již k budově Laeiszhalle, ve které dnes pokračuje naše turné s Jonasem Kaufmannem. Předně je nutné říci, že svůj název nese po hamburském loďaři a mecenáši umění Carlu Heinrichu Laeiszovi a jeho ženě Sophie Christine, jež zafinancovali stavbu této krásné neobarokní budovy. Ta byla slavnostně otevřena 4. června 1908 a dodnes se řadí k nejkrásnějším stavbám svého druhu v Evropě. V roce 1930 zde koncertoval teprve dvanáctiletý Jehudi Menuhin. Laeiszhalle se stala také oblíbenou destinací Sergeje Prokofjeva, Richarda Strausse, Paula Hindemitha či později slavné Marie Callasové (1959 a 1962). Budova naštěstí zůstala během druhé světové války zcela nedotčena, protože se stala centrem rozhlasového vysílání BFN (British Forces Network). Dnes v ní sídlí čtyři rezidenční orchestry: Hamburská filharmonie, NDR Elbphilharmonie Orchestre, Hamburští symfonikové a Ensemble Resonanz. V roce 2017 se Laeiszhalle konečně narodila její dlouho očekávaná mladší sestra, populární Elbphilharmonie. Obě koncertní síně tak dnes fungují ve vzájemné symbióze pod jedním manažerským vedením.

Osobnosti narozené v Hamburku: Johannes Brahms, Felix Mendelssohn-Bartholdy, Angela Merkelová, Helmut Schmidt, nositel Nobelovy ceny za chemii Gerhard Herzberg, Carl Reinecke, Fatih Akin, Eva Hesse, Carl von Ossietzky, James Warburg, Gustav Christian Schwabe, Gottfried Semper a další

Slovo k programu — Zlatá a Stříbrná éra vídeňské operety

Text: Thomas Voigt

Tam, kde figuruje Johann Strauss ml. jako představitel „Zlaté éry“ operety, tam ho následují vynikající skladatelé „Stříbrné éry“ – Franz Lehár, Emmerich Kálmán a Robert Stolz. Stejně tak, jako byly cesty těchto tří skladatelů rozdílné, tak je něco vzájemně spojuje: společně pokračovali v tradici založené Johannem Straussem a proslavili žánr „vídeňské operety / písně“ daleko za hranicemi Rakouska, nejprve skrze jeviště, později prostřednictvím desek, rozhlasu a zvukového filmu.

Mladičký Robert Stolz byl tehdy přímým svědkem oné generační výměny: v roce 1899 navštívil ve Vídni devatenáctiletého Johanna Strausse a o šest let později dirigoval první sérii představení Veselé vdovy v Theater an der Wien (o 60 let později nahrál tento titul s Rudolfem Schockem na gramofonovou desku). S Emmerichem Kálmánem spojil Stolze po odchodu do Spojených států stejný osud umělce-emigranta. Během těchto let budování nové existence žili oba ve stejném domě v New Yorku, odkud vnášeli do americké jednotvárnosti něco z oné „vídeňské hudby“. Robert Stolz byl z této trojice „Stříbrné éry“ jednoznačně nejvšestrannějším. Napsal na 2000 písní, hudbu k cca 100 filmům a 60 operet. Opanoval vše od vídeňského valčíku přes berlínský filmový šlágr, po tango, foxtrot či blues. Některé jeho písně jsou natolik známé, že zlidověly. „Vůbec jsem nevěděl, že toto jste napsal také Vy!“, užasl Karl Böhm, když se dozvěděl, kdo je autorem šlágru „Na pláni kvetou poslední růže“. Rovněž song „V Prátru opět kvetou stromy“ má spíše charakter lidové písně.

Pro Rudolfa Sieczynského, který po ukončení studia práv vstoupil do služeb dolnorakouského zemské vlády a dotáhl to zde až na dvorního radu, bylo komponování příjemným rozptýlením, ve kterém došel tak daleko, že jedna z jeho písní „Vídni, město mých snů“ se stala dnešní hymnou města Vídně. Richard Tauber, Fritz Wunderlich, Plácido Domingo, všichni tito velcí tenoři měli tuto skladbu v repertoáru. Proto nesmí chybět ani v programu Jonase Kaufmanna věnovanému Vídni.

Zleva: Johann Strauss ml., Franz Lehár, Emmerich Kálmán a Robert Stolz

20. 1. 2020 Paříž, Théâtre des Champs-Elysées 

„Historie Théâtre des Champs-Elysées se začíná psát roku 1906. Tehdy si pařížský impresário a hudební nakladatel Gabriel Astruc usmyslel, že vybuduje divadlo zasvěcené hudbě ve všech jejích podobách, od opery po recitál a komorní hudbu…“ Těmito slovy začíná poutavá on-line publikace vydaná u příležitosti sta let Théâtre des Champs-Elysées, ze které nabízíme stručnou historii tohoto překrásného a ve své době super moderního pařížského stánku umění.

Jako většinou každý velký a lehce bláhový sen se ani tento neobešel ve svých počátcích bez potíží. V roce 1910 vypovídají radní města Paříže své závazky poskytnout pro novou stavbu pozemek. Fatální situaci zachraňuje až finančník Gabriel Thomas, který pro nový chrám umění nachází místo na avenue Montaigne a ujímá se celého projektu. Jako zdatný obchodník tehdy velmi správně odhadl rychlý rozvoj východní části Paříže. Nové divadlo, jedna z vůbec prvních staveb ve stylu Art Deco, která disponovala třemi sály – Théâtre des Champs-Élysées (1 905 míst), Comédie des Champs-Élysées (601 míst) a Studiem des Champs-Élysées (230 míst, až do roku 1923 galerie, jež hostila například první výstavu dadistů či Amedea Modiglianiho), bylo  slavnostně otevřeno o tři roky později v roce 1913. 31. března osvítilo moderní, betonovou fasádu Théâtre des Champs-Elysées světlo instalované na vrcholu Tour Eiffel a diváci mohli poprvé vstoupit do stánku umění, který ve své době se svými elektrifikovanými systémy nad jevištěm, jež umožňovaly rychlé proměny, elegantními tvary balkónů, až po zázemí pro umělce představoval výkvět modernity. Divadlo však lákalo nejen svým neotřelým vzezřením, ale také svou dramaturgií, ve které se vůbec poprvé prolínala opera, symfonické koncerty, recitály, balet a činohra. První sezona Théâtre des Champs-Elysées otevřela Pařížanům zcela nový umělecký svět, symbolicky korunována skandální premiérou Svěcení jara Igora Stravinského, jíž se v další historii divadla vyrovnala snad jen premiéra skladby Déserts Etgarda Varèse v roce 1954. A také obrovským finančním schodkem, který nakonec přiměl Gabriela Astruca k rezignaci a odchodu. Do tohoto složitého období navíc propuká první světová válka a divadlo se na celé čtyři roky odmlčí…

Jedno z nejslavnějších období Théâtre des Champs-Elysées se datuje do let 1920 až 1925, kdy se vedení ujímají osobnosti Jacques Hébertot, Rolf de Maré a Walther Straram. Divadlo tehdy otevře svou náruč nejvýraznějším uměleckým osobnostem té doby, a to nejenom z Francie: Jeanu Cocteauovi, Paulu Claudelovi, Blaisemu Centrarseovi, skladatelům jako Darius Milhaud, Erik Satie nebo Francis Poulenc, výtvarníkům Fernandu Légerovi či Francisovi Picabiaovi. Dveře si zde podávali nejtalentovanější mladí herci a režiséři té doby: Louis Jouvet, Gaston Baty, Firmin Gémier nebo Georges Pitoëff. V roce 1923 zde debutuje klavírista Arthur Rubinstein, který si ostatně tento prostor vybral v roce 1976 také pro svůj poslední koncert v kariéře. V roce 1925 uvádí pařížské publikum v úžas americká Revue nègre, ve které poprvé na kontinentu září nezkrotná Joséphine Baker. Novinář Robert de Flers tehdy napsal: „Znovu a znovu stoupáme k vrcholu mnohem rychleji, než jsme z něho schopni sestoupit.“ Název největšího sálu Théâtre des Champs-Élysées se mění na Théâtre Music-Hall. Co naplat? Je nutné jít s dobou…

Ve třicátých letech se divadlo stává díky Ganně Walské a Waltherovi Straramovi progresivní platformou pro klasickou hudbu. Vzniká tradice sledovaných debutů a prestižních recitálů, která přetrvává dodnes. Svou pařížskou premiéru zde mají Vladimir Horowitz, Yves Nat a mnoho dalších. Koncertují zde Rachmaninov, Prokofjev, Fjodor Šaljapin, Ravel zde diriguje své Bolero, své skladby uvádí Richard Strauss či Arthur Honegger. Začínají zde slavní dirigenti jako Charles Munch nebo Manuel Rosenthal. Ve druhé polovině 30. let se divadlo stává na čas sídlem Pařížské opery, poté zažívá své šťastné období během světové výstavy v roce 1937 a v letech 1941–1944 se zde etabluje Velký orchestr pařížského rozhlasu, který odsud odvysílá do éteru na 310 koncertů. Z Théâtre des Champs-Elysées se postupně stává jedna z nejvyhledávanějších a nejvýznamnějších nahrávacích prostor v Paříži.

Padesátá léta patří soudobé hudbě a jazzu. Zazněla zde například francouzská premiéra Bergova Vojcka, sezonu zdobí jména Leonarda Bernsteina, Geoge Soltiho, mladičkého Daniela Barenboima či Lorina Maazela a jazzových mágů Louise Armstronga, Elly Fitzgerald nebo Oscara Petersona. Ani léta šedesátá nezůstávají pozadu, zpívá zde Maria Callas, Elisabeth Schwarzkopf, dirigují Karajan, Heiting či Zubin Mehta. V roce 1967 se zde formuje nový, stálý orchestr pod názvem Orchestre de Paris, u jehož zrodu stojí Charles Munch a s jehož historií jsou spjata jména jako Georg Solti, Daniel Barenboim či Serge Baudo. I v této době ovšem zůstává Théâtre des Champs-Elysées věrné své tradici a uvádí do světa hvězdy stojící mimo klasickou hudbu – tentokráte šansoniéry Jacquese Brela a Maurice Chevaliera.

V sedmdesátých letech začíná tradice velkých akustických koncertů. Divadlo se otevírá Eltonu Johnovi, Claudemu Nougarovi či Francisi Cabrelovi a hostí dva legendární koncerty: Pink Floyd a skupinu Who, aby se na konci dvacátého století obrátilo o sto osmdesát stupňů a odstartovalo zlatou éru produkcí ze světa barokní hudby. Tato strategie je skutečně geniální a Théâtre des Champs-Elysées se v celosvětovém kontextu nemalou měrou podílí na renesanci především barokní opery.

I dnes zůstává půvabné a z hlediska architektonického vpravdě legendární divadlo na avenue Montaigne místem, jehož krédem zůstává vysoká kvalita a invence napříč žánry. Inu v těžké konkurenci dalších koncertních sezon v Paříži to ani jinak nejde. A umělci sem stále jezdí s velkou pokorou a úctou, jen aby mohli vstoupit na pódium, kde se měnily hudební dějiny Evropy 20. století. „Donc bonne chance, mes amis!“

Fotografie: 1-4 Théâtre des Champs-Elysées, 5 Joséphine Baker, 6 Louis Armstrong, 7 La Revue negre – plakát, 8 Igor Stravinskij a Jean Cocteau, 9 Svěcení jara – původní kostýmy, 10 Maria Callas, 11 Darius Milhaud, 12 Gabriel Astruc

Entschuldigen Sie sich, bitte, nicht;
Sie wurden Mann von Welt,
ich hoffe, das ist kein Gerücht,
weil das mir so gefällt.

Johann Strauss ml.: Vídeňská krev

Koncert v Norimberku zrušen!

18. 1. 2020 Norimberk, Meistersingerhalle

Druhé největší město Bavorska – Norimberk – má bohatou historii, do které zasáhl i český Otec vlasti Karel IV. Dějiny města sahají až do roku 1050 a jsou hned od počátku spjaty s historií Svaté říše římské národa německého, jak zní úplný název. Karel IV. vtělil do jím vydané Zlaté buly z roku 1356, že právě v Norimberku musel každý nový císař Svaté říše římské absolvovat svůj první císařský sněm. Za svou historickou prestiž a slávu zaplatil Norimberk v první polovině 20. století krutou daň. Adolf Hitler prohlásil toto město za „nejněmečtější z německých měst“ a učinil z něj důležité centrum NSDAP. Právě zde spatřily světlo světa dva nechvalně známé ústavní zákony německého Říšského sněmu, známé jako Norimberské zákony, přijaté 15. září 1935: zákon o říšském občanství a zákon na ochranu německé krve a německé cti. I z tohoto důvodu bylo město v roce 1943 prakticky srovnáno se zemí a později vybráno, aby zde v jeho bývalém Justičním paláci symbolicky zasedal v letech 1945-1949 Mezinárodní vojenský tribunál odsuzující zločiny hlavních představitelů nacistického Německa.

Opusťme ale tuto chmurnou historii města a raději obraťme pozornost k jeho bohaté umělecké tradici. Norimberk dal světu řadu význačných osobností — Albrechta Dürera, Conrada Celtise, jednoho z největších řezbářů druhé poloviny 15. století, či známého mistra pěvce Hanse Sachse, který se stal předlohou Wagnerovy opery Mistři pěvci norimberští. V roce 1644 zde vznikla literární společnost s názvem Pegnesische Blumenorden, jež si dala za cíl zpřehlednit a rozvinout německý jazyk. A nebyl to ledajaký spolek! Ve svém středu shromáždil řadu významných literátů své doby a jejím členem byl mimo jiné i proslulý německý barokní skladatel a varhaník Johann Pachelbel. V roce 1662 byla v Norimberku založena vůbec první akademie umění v Německu. Dnes je to město turismu, kultury, veletrhů a výstav, kterých se tu každý rok koná na tři tisíce. Pokud máte dětskou duši, tak by vám určitě neměl uniknout populární veletrh hraček, největší svého druhu na světě. A pokud si potrpíte na vánoční atmosféru, pak vězte, že norimberské vánoční trhy patří k těm nejproslulejším v Evropě.

Norimberská Meistersingerhalle byla otevřena v roce 1963, tedy přibližně ve stejném období jako berlínská Philharmonie. Cílem architektů Haralda Loebermanna a Wunibalda Puchnera bylo vytvořit umělecké dílo, které by nikoliv přebilo, ale naopak ještě více umocnilo umění odehrávající se v jeho zdech. Na rozloze 26 740 čtverečných metrů v těsné blízkosti parku Luitpoldhain postavili kubistickou stavbu, jež se snaží o co největší souznění s okolní přírodou. Prosklené vitríny foyer, skrze něž mohou návštěvníci obdivovat okolní přírodu, svrchovaně naplňují tuto myšlenku a vytváří překrásnou kompozici. Budova je domovem tří pěveckých sborů a dvou symfonických orchestrů – Státní filharmonie Norimberk a Norimberských symfoniků. V roce 2007 byla prohlášena národní kulturní památkou.

Kdo tvořil, pracoval či studoval v Norimberku? Sigismund, Albrecht Dürer, Hans Sachs, Johann Pachelbel, Herman Zapf nebo Max Grundig

Schaut euch um in Wien, wie rings die Blumen blühn,
wie die junhen Leut´stehn unterm Flieder,
sagen: „Nicht wahr, Schatz, wir sehn uns wieder?“
Geht und summen frohe Lieder…

Robert Stolz: „Wien wird schön erst bei Nacht“

Kdo je kdo

Jochen Rieder

Německý dirigent Jochen Rieder pravidelně spolupracuje s mnoha vynikajícími pěvci současnosti: Renée Fleming, Ninou Stemme, Thomasem Hampsonem, Matthiasem Goernem, José van Damem a dalšími. S Jonasem Kaufmannem ho pojí dlouholeté umělecké přátelství. Společně účinkovali v nejvýznamnějších sálech světa: milánském Teatro alla Scala, Royal Festival Hall v Londýně, berlínské Philharmonie, Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, Opeře v Sydney, Carnegie Hall v New Yorku, Suntory Hall v Tokiu, Movistat aréně v Santiagu de Chile, Waldbühne v Berlíně a dalších. Společně také vydali několik úspěšných titulů ve vydavatelství Sony Music. Vedle toho je pravidelně zván k předním evropským orchestrům: Královské filharmonii v Londýně, Bruckner Orchester Linz, Rundfunk-Sinfonieorchester Berlin, Orchestru milánské La Scaly, BBC Symphony Orchestra, Tonhalle-Orchester Zürich. Spolupracuje také s významnými operními domy především v Evropě.

jochenrieder.com

15. 1. 2020 Philharmonie Berlin

Berlín, „Hauptstadt“ nebo-li hlavní město Německa. Město mnohým dobře známé, proto jsme se tentokráte zaměřili více přímo na Philharmonie, koncertní síň, jež je mnohem více než místem setkávání nejlepších umělců světa...

Také sál Berlínské filharmonie na Bernburger Strasse nepřežil v lednu 1944 bombový nálet. Orchestr se tak na dlouhou dobu přesunul do budovy kina Titania Palace ve čtvrti Steglitz na jihozápadě Berlína. Tehdejší šéfdirigent Wilhelm Furtwängler snil o výstavbě nového koncertního sálu a podařilo se mu pro tento záměr získat velmi silného spojence v osobě Erika Regera, zakladatele deníku Tagesspiegel. Reger v něm 25. září 1949 publikuje apel k založení Společnosti přátel Berlínské filharmonie, který začíná větou: „Jako kulturní instituce vynikajících kvalit a mezinárodní důležitosti není Berlínská filharmonie pouze záležitostí Berlína, ale srdeční záležitostí celého Německa.“ Burcuje tím nejen veřejnost, ale dává do pohybu i síly politické, což dokládají i jména prvních členů Spolku – Konrada Adenauera a Theodora Heuße. Mezi zakládajícími členy Společnosti přátel figuruje i jméno Richarda Strausse, který však zemřel krátce před jejím oficiálním založením. Ernst Reuter se zavázal, že o veřejné a sponzorské peníze požádá až v momentě, kdy si Spolek vydělá svůj první milion marek. Velká inspirace pro kulturní počiny dneška! V roce 1950 byla spuštěna první loterie, ale trvalo celých pět let, než se podařilo dosáhnout slíbené částky. Do benefičních akcí na podporu výstavby nového sálu pro Berlínskou filharmonii se zapojila řada významných umělců té doby: Pierre Fournier, Benjamino Gigli, Harald Kreutzberg nebo Paul Hindemith. Architektonickou soutěž na výstavbu Philharmonie vyhrál na sklonku roku 1956 německý architekt Hans Scharoun, o čtyři roky později položil základní kámen budovy Herbert von Karajan. Stojí na něm tato prorocká slova, jež čekala na své naplnění 30 let: „Kéž je tato budova místem pro všechny Berlíňany a útočištěm pro každodenní politický život ve znovu sjednoceném Německu zde v Berlíně, hlavním městě, které již není více rozděleno.“ Úžasné, že? Sál byl slavnostně otevřen 14. října 1963 Beethovenovou Devátou symfonií za řízení Herberta von Karajana. Celková cena stavby se vyšplhala na 17,5 milionu německých marek, což je v porovnání s jinými stavbami tohoto typu možná až skandálně nízká cena. Inu když se hodně chce, tak to jde! Tento architektonický skvost, v němž Hans Scharoun umístil pódium průkopnicky do centra koncertní síně tak, aby ho ze všech stran obklopovali diváci, pojme 3620 diváků, 2440 ve Velkém sále a 1180 v Komorním sále, který byl dostavěn později a otevřen v roce 1980. Dnes je Philharmonie součástí komplexu zvaného Kulturforum nedaleko Postupimského náměstí. Jen několik desítek metrů od jejích bran se tyčila do roku 1989 nechvalně proslulá Berlínská zeď. I z toho důvodu má toto místo zvláštní symboliku, kterou cítíte pokaždé, když sem přijedete. Úchvatný prostor, který stojí za to navštívit!

Lippen schweigen,
's flüstern Geigen:
Hab mich lieb!
All die Schritte
sagen: Bitte,
hab mich lieb!

Franz Lehár: Die lustige Witwe (Veselá vdova)

12. 1. 2020  Liederhalle Stuttgart 

Míříme do Stuttgartu – hlavního města Bádenska-Württemberska ležícího v kopcovité krajině na řece Neckar. Šesté největší město Německa bylo založeno kolem roku 950 a jeho jméno je odvozeno od slova „Stutengarten“ (volně přeloženo jako výběh pro hřebce). Zákonitě má tedy ve svém znaku koně, kterého v menším vydání převzala do svého emblému i slavná automobilka Porsche. Ano, Stuttgart je kolébkou automobilového průmyslu, a pokud jste někdy navštívili úchvatné muzeum Mercedes-Benz, tak pochopíte proč! Jak již asi tušíte, právě odsud pochází dva průkopníci benzínových motorů – Gottlieb Daimler a Carl Benz. Kromě automobilů se ale Stuttgart pyšní i dalšími prvenstvími – byla zde postavena první televizní věž na světě, je to jediné německé město, které má svou vlastní vinici, rozkládá se na území, jenž má druhé nejbohatší zdroje minerálních vod v Evropě (do kapsy ho strčí akorát Budapešť) a v roce 2016 byl vyhlášen nejkulturnějším městem Německa! Pokud ovšem nemáte dobrou fyzickou kondici, raději sem nejezděte, neboť Stuttgart se rozkládá na několika kopcích a je prošpikován 20 km schodů. A ještě jedna perlička – pokud byste se při jeho návštěvě ptali sami sebe, jak je možné, že je zde tak čisto, může za to tradice uklízení chodníků, která se datuje už od 16. století. Škoda, že v Čechách nic takového nemáme! 

První koncertní sál si v srdci Stuttgartu postavily pěvecké spolky již v roce 1864, tedy o čtyři roky dříve než byl položen základní kámen Národního divadla. Odtud pochází poetický název „Liederhalle“. V roce 1910 byla původní budova rozšířena, v roce 1943 ji však do základů zničil bombový nálet. Novou koncertní síň vystavěli hudbymilovní Stuttgarťané na stejném místě o třináct let později v roce 1956 a pojmenovali ji – jak jinak – opět Liederhalle. Během více než 50 let se z tohoto místa stal jeden z nejvýznamnějších kulturních stánků Německa. Ale kdo by nechtěl hrát v sálech s tak inspirativními názvy! Beethoven-Saal, Mozart-Saal, Schiller-Saal, Hegel-Saal, Silcher-Saal. 

Kdo tvořil, pracoval či studoval ve Stuttgartu? Gerda Taro, Richard Holm, Helmuth Rilling, Helmut Lachenmann, Ferdinand Alexander Porsche, Berthold Schenk – Graf von Stauffenberg, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Fritz Leonhardt, Friedrich Schiller nebo Gottlieb Daimler 

Liederhalle Stuttgart ve videu (německy)

Kdo je kdo

Rachel Willis-Sørensen

Americká sopranistka Rachel Willis-Sørensen je pravidelným hostem všech velkých světových operních scén. Její repertoárový záběr sahá od Mozarta až po Giuseppe Verdiho či Richarda Wagnera. Mezi její parádní role patří vedle princezny Marie Therese von Werdenberg v Růžovém kavalírovi především Donna Anna v Mozartově opeře Don Giovanni, kterou zpívala prakticky na všech nejvýznamnějších operních scénách světa: v Metropolitní opeře v New Yorku, Královské opeře Covent Garden v Londýně, Vídeňské státní opeře, Opeře v Houstonu, Lyric Opera v Chicagu a Semperoper v Drážďanech, kde je třetím rokem v angažmá. Vedle opery se věnuje také koncertní činnosti. Čtyři poslední písně Richarda Strausse zpívala například v rámci oslav narozenin Prince Charlese v Buckinghamském paláci. Miluje také českou hudbu. S velkým úspěchem debutovala jako Rusalka v Sanfranciské opeře a mezi její oblíbené skladby patří rovněž Dvořákovo Stabat Mater. Rachel Willis-Sørensen je vítězkou soutěže Operalia 2014 a Belvedere-Gesangswettbewerbs 2011 ve Vídni. 

@rachelwillis-sorensen

10. 1. 2020 MÜPA Budapešť

Z Mnichova se posouváme 650 km směrem na východ do Budapešti – „Královny Dunaje“. Ve městě, jehož nábřeží bylo společně s Andrássyho Avenue a palácovým komplexem Buda prohlášeno v roce 1987 světovým dědictvím UNESCO, dnes žije celá pětina Maďarů. Koneckonců po první světové válce to bylo po Berlínu druhé největší město Evropy. Nejnavštěvovanější evropské město roku 2013 vzniklo spojením tří osad – Óbudy, Budy a Pesti. Hudebníky bude určitě zajímat, že v roce 1875 zde založil proslulou hudební akademii sám slovutný Franz Liszt, nebo tedy po maďarsku Férencz Liszt. I dnes je Budapešť významným evropským kulturním centrem a rovněž rájem studentů. Ostatně ti v její historii sehráli důležitou roli a mnoho z nich za to zaplatilo životem. V Budapešti se projedete nejstarším metrem v kontinentální Evropě. Narodil se zde vynálezce Rubikovy kostky  Ernő Rubik, sochař a profesor architektury, nebo třeba novinář László Bíró, díky němuž dnes všichni píšeme propiskou. No není se co divit, kterého novináře by neobtěžoval neustále se mazající inkoust? Z dalších zajímavostí uveďme, že v Budapešti se nachází po New Yorku druhá největší synagoga na světě, což také není s podivem, před druhou světovou válkou byla téměř čtvrtina obyvatel města židovské víry. Dnes jejich tragický osud za 2. světové války připomínají bronzové boty na břehu Dunaje. Členům orchestru – tedy těm, kteří chtějí zůstat štíhlí jako proutek, jsme do itinerářů zahrnuli návštěvu Baziliky sv. Štěpána. Poškrábete-li zde totiž bříško sochy sympatického policisty rakousko-uherského mocnářství, údajně už nikdy nepřiberete ani kilo! Milovníky života a recese potěší proslulé „Ruin Bars“, opuštěné domy dekorované vším, co najdete na ulici, přetvořené v neuvěřitelné prostory, jež se staly místem divokých večírků a koncertů. Ty jsme členům orchestru do itineráře raději nedali... 

Ale teď už ke kulturnímu centru Müpa. V maďarštině Müvészetek Palotája, tedy Palác umění, je architektonickým a zejména akustickým unikátem, který byl zařazen mezi pět nejlepších koncertních sálů světa a v roce 2006 získal pomyslného „architektonického Oscara“ – FIABCI Prix d´Excellence – udělovaného Mezinárodní federací realitních agentur. Barytonista Thomas Hampson o něm řekl: „Tato koncertní síň je naprosto fantastická, s vynikající akustikou. Strávil jsem zde celé odpoledne, abych si užil její možnosti. Gratuluji!“ Celý komplex se rozkládá na ploše 10 tisíc metrů čtverečných a sdružuje v sobě Museum moderního umění (Ludwig Museum), Festival Theatre, Národní koncertní síň Bély Bartóka a další čtyři menší, nicméně neméně úchvatné komorní sály. Národní koncertní síň Bély Bartóka s kapacitou 1656 míst, ve které budeme hrát, pokrývá 58 mobilních desek vážících 4 a 8 tun. Stěny a podlahy jsou pokryty speciálními materiály, které rovněž vylepšují akustiku prostoru. No, bude to určitě zážitek! 

Kdo tvořil, pracoval či studoval v Budapešti? George Soros, Harry Houdini, Robert Capa, Dennis Gabor, John Harsanyi, Ernö Rubik, Georg Solti, Paul Lukas, László Bíró, George Pólya, Judith Leiber, George Szell, Ferenc Molnár nebo Fritz Reiner 

Dejte si s námi rychlokurz maďarštiny!

Vzpomínky na Mnichov

Michael Bastian Weiß, Abendzeitung, 9. ledna 2020

Orchestr PKF – Prague Philharmonia pod vedením Jochena Riedera projevil velký cit, hrál všeobecně s příjemně neokázalým výrazem a s maximálním soustředěním následoval Kaufmanna v jeho svobodné, nevázané interpretaci. Upozornit na tuto mimořádnou dovednost by neměl žádný kritik ve svém kritickém pojednání. celá recenze

Vzpomínka na Mnichov. Houslové sólo Jan Fišer, koncertní mistr PKF
(c) PKF – Prague Philharmonia | Václav Hodina

Wieder hinaus ins strahlende Licht,
wieder hinaus mit frohem Gesicht!
Grell wie ein Clown das weiße Antlitz bemalt!
Zeig deine Kunst, denn du wirst ja bezahlt!

Emmerich Kálmán: Lied des Mister X aus der Operette "Die Zirkusprinzessin"
Se stavbou nové koncertní síně v Mnichově by se mělo začít v letošním roce. Takto by měla vypadat.

7. 1. 2020   Gasteig Mnichov

Gasteig – část Mnichova rozkládající se na pravém břehu řeky Isar, od 13. až do 18. století nevalně proslulá jako místo, kde se léčili nemocní vyhnaní za brány města, se v 19. století mění na ráj konzumentů piva. S právem várenským zde vyrůstá komplex proslulých pivních sklepů. Perličkou je, že až do roku 1812 se k pivu nesměla podávat klasická jídla, ale pouze chleba. Dnes se zde již sice pohodlně najíte, ale tradice se ujala a dodnes si můžete do „Bier-(Keller)garten“ neboli „Zahrady pivních sklepů“ vzít směle svou vlastní svačinu! V roce 1880 zde vyrostl městský pivovar, který pojmul až 10.000 osob. O devět let později ho doplnil legendární restaurant „Münchner-Kindl-Keller“. Tento plně elektrifikovaný, na svou dobu super moderní komplex rozkládající se na 1600 metrech čtverečných nabízel 6000 míst. Inu naši bavorští sousedé nikdy nebyli troškaři. Stavba se bohužel stala během 2. světové války obětí bombardování, a tak si ji dnes můžeme pouze představovat. V každém případě rájem pivařů zůstal Mnichov se svou soustavou pivních zahrad a proslulým Oktoberfestem dodnes. Jaká škoda, že zde netúrujeme v říjnu! 

Kulturní centrum Gasteig Munich, kde dnes 7. ledna zahájíme naše evropské turné s Jonasem Kaufmannem, se rozkládá právě na území bývalého městského pivovaru. Místo je spojeno s dramatickou událostí z roku 1939, kdy se zde německý dělník Georg Elser pokusil spáchat bombový atentát na Adolfa Hitlera. Jeho hrdinský čin dodnes připomíná jedna z vitrín kulturního centra. Základní kámen stavby byl položen v roce 1978. Rozpočet se vyšplhal na neuvěřitelných 372 milionů marek. Ambiciózní komplex otevřený v roce 1985 poskytl prostor Mnichovské filharmonii, Městské knihovně, Münchner Volkshochschule a Konzervatoři Richarda Strausse, jež se v roce 2008 integrovala do Akademie múzických umění. Budova má čtyři koncertní sály: Philharmonie (2.387 míst), Carl-Orff-Saal (528-598 míst), Black Box (120-225 míst) a Malý sál (191 míst). Ročně pořádá více než 1800 akcí a denně přivítá kolem 6000 návštěvníků. Fascinují vás tato čísla? Pak vězte, že tomuto kulturnímu stánku by měla za pár let vyrůst konkurence. Se stavbou nové koncertní budovy ve čtvrti Sendling s rozpočtem 450 milionů euro by se mělo začít v letošním roce. A jak si s tím poradí starý dobrý Gasteig? Snad se nenaplní slova Leonarda Bernsteina. Když se ho totiž zeptali na jeho názor na tento stánek kultury, odpověděl: „Burn it.“ (spalte ho) 

Kdo tvořil, pracoval či studoval v Mnichově? Richard Strauss, Richard Wagner, Max Reger, Carl Orff, Paul Klee, Wassily Kandinsky, Rainer Maria Rilke, Thomas Mann, Lion Feuchtwanger, Albert Einstein, Wilhelm Conrad Röntgen, Rudolf Diesel, Alois Alzheimer nebo Theodor Hänsch 

6. 1. 2020

Zítra startujeme třítýdenní evropské turné se světovým tenoristou Jonasem Kaufmannem. Kde nás můžete slyšet?

07.01.   Mnichov, Gasteig (Rachel Willis-Sorensen)
10.01.   Budapešť, Müpa (Rachel Willis-Sorensen)
12.01.   Stuttgart, Liederhalle (Rachel Willis-Sorensen)
15.01.   Berlín, Philharmonie (Rachel Willis-Sorensen)
18.01.   Norimberk, Meistersingerhalle (Johanni van Oostrum)
20.01.   Paříž, Théatre des Champs-Élysées (Rachel Willis-Sorensen)
22.01.   Hamburk, Laeiszhalle (Johanni van Oostrum)
26.01.   Brusel, Palais des Beaux-Arts (Rachel Willis-Sorensen)
28.01.   Düsseldorf, Tonhalle (Johanni van Oostrum)
30.01.   Luzern, Kultur- und Kongresszentrum (Johanni van Oostrum)
01.02.   Baden Baden, Festspielhaus (Rachel Willis-Sorensen)

Poslední volné vstupenky již jen ve Stuttgartu, Berlíně, Norimberku, Bruselu, Düsseldorfu a Luzernu!

Rachel Willis-Sorensen a Jochen Rieder zvou na zítřejší zahajovací koncert v Mnichově
Jonas Kaufmann živě s PKF – Prague Philharmonia z Vídně (Konzerthaus, 14. října 2019)
za podpory
generální partner
hlavní partner
generální mediální partner
hlavní mediální partner