O vášni, disciplíně a šamponu
Následující rozhovor poskytl Domingo Hindoyan během ranního joggingu. Temperamentní čtyřicátník, který začíná svou druhou sezonu na postu šéfdirigenta Královské liverpoolské filharmonie, evidentně žije naplno každou minutu svého života. Stejně přistupuje i k hudbě. Jeho umělecké začátky jsou spojeny s El Sistema – hudebně-vzdělávacím projektem, který v roce 1975 založil ve Venezuele José Antonio Abreu.
Jakým způsobem se v El Sistema podněcuje v dětech zájem o studium hudby?
Malé děti se zde okamžitě vystavují skupinové výuce, tj. sdílejí aktivitu se svými přáteli. A fungují zde určitá pravidla, aby mohly být děti hned od počátku konfrontovány s tou nejkvalitnější klasickou hudbou. Všechno směřuje k tomu vzbudit v nich vášeň pro hudbu jako takovou, teprve v tu chvíli začíná individuální výuka. Upaloval jsem vždy do orchestru s takovým elánem, jako kdybych šel hrát fotbal!
Když mluvíte o fotbale, lze najít paralelu mezi špičkovým sportovcem a dirigentem?
Absolutně! Jsme disciplinovaní, vášniví, v obou profesích si procházíme rutinou tréninku. Sport je více fyzická záležitost, v hudbě zase na maximum rozvíjíte sluch. Dirigent se pak velmi podobá fotbalovému trenérovi, protože pracuje s lidským materiálem, s talentem, musí umět motivovat, aby všichni podali co nejlepší výkon. V Liverpoolu si musím lépe omrknout Jürgena Kloppa!
Jaký je podle vás správný poměr mezi vášní a disciplínou?
Myslím, že u obou je nutné dosáhnout absolutního maxima.
V jednom rozhovoru jste řekl, že nejdůležitější je přirozeně následovat svůj osud.
Osud je zvláštní kombinací disciplíny, talentu, vášně a štěstí. Štěstí ale přijde pouze tehdy, pokud v sobě máte disciplínu, talent a vášeň.
Lze podle vás osud ovlivnit?
Samozřejmě! Hrajete v orchestru a najednou vám Maestro Barenboim řekne: „Prosím tě, Domingo, potřeboval bych si v sále poslechnout, jak zní orchestr. Vezmeš to chvíli za mě?“ Pokud jste připraven, je to fantastická příležitost, jak změnit váš život. Pokud nejste, propásnete ji.
Nikdy jste svou příležitost nepropásl?
Vždycky říkám ano! Třeba v roce 2005 na festivalu v Lucernu, kde jsem se poprvé setkal s Maestrem Barenboimem. Dirigoval tehdy Chicagské symfoniky, s nimiž hrál jeden můj přítel, a ten mě Maestrovi představil. Barenboim si mě vzal do backstage – měl jsem s sebou tehdy housle, protože jsem původně houslista – a řekl: „Pocházíš z Venezuely, ale máš kořeny z Východu.“ Trochu jsem mu o tom předtím vyprávěl… „Jak zajímavé! Mám orchestr, který se jmenuje Divan. Nechceš si v něm zahrát?“ „Samozřejmě, velice rád! Jaká čest! Fantastické! Ale určitě je k tomu nutná nějaká předehrávka? Rád přijedu do Berlína na konkurz!“ „Ne, ne, ne, zahraj mi něco teď hned! Teď hned! Máš s sebou přece housle!“ A tak jsem vyndal housle a zahrál jsem mu. Využil jsem této chvíle! A byl jsem připravený. Stejně tak to bylo i s Maestrem Abbadem. Přijel jsem do Venezuely na prázdniny a můj kamarád mi najednou zavolal: „Domingo, potřebuji odjet a nemohu Maestrovi asistovat. Nechceš to vzít? Jde ale o velmi těžký repertoár!“ A já jsem řekl: „OK, žádný problém, naučím se to!“ A nastudoval jsem jej za dva nebo tři dny. Mám v sobě velkou vášeň a disciplínu a rychle se učím, i když tenkrát to i pro mě bylo v dost rekordním čase. Samozřejmě, občas přijdou i příležitosti, u kterých musíte být zodpovědnější a necháte je raději být, protože je zkrátka zapotřebí počkat. To musíte vyhodnotit svou inteligencí.
Máte k některému z děl, která uvedete v Praze, zvláštní vztah?
Velmi osobní vztah mám k Osudové Ludwiga van Beethovena, protože je spojena s mým mládím ve Venezuele. A také k Webernově Symfonii č. 21, kterou jsem nastudoval jako jedno z prvních děl, když jsem se stal dirigentem. Mám doma partituru hýřící barvami, popsanou tisíci poznámkami, jak jsem ji celou analyzoval, se zakroužkovanými místy, která obdivuji. A mezi mé oblíbence patří i Brahms, takže jsem programem skutečně nadšený a velice se těším, až ho budu moci v Praze prezentovat.
Webernova Symfonie č. 21 netrvá ani deset minut! Je vůbec legitimní nazývat ji symfonií?
To je tajemství Druhé vídeňské školy! Nejde jen o těch deset minut, ale o to, jak je celá tato skladba vystavěna. Melodie jsou kompletně rozbité, přecházejí z nástroje do nástroje, což vytváří naprosto jedinečnou atmosféru, a hlavně jedinečné barvy.
Jak vnímáte fakt, že takto kvalitní hudbu dnes lidé slyší v reklamách na zubní pastu či na YouTube v různých divných a ještě divnějších interpretacích?
Upřímně moc nechápu, jak to někdo může udělat, ale na druhou stranu mě užití klasické hudby v reklamě vlastně neobtěžuje, protože nakonec je to i pro tuto hudbu jistý druh propagace a já jako muzikant jsem vlastně spokojený, protože je to pořád lepší než nic. Co vidím jako problematičtější, je pasivní poslech, například v restauraci. Jde přece o skladby, které v sobě mají tolik obsahu! Jako kdybyste si podle perfektního obrazu da Vinciho vymalovala kancelář. Vnímám tuto věc také tak, že jde o naše kulturní dědictví, o které bychom měli pečovat. Když si tedy chceme něco poslechnout nebo se na něco podívat, měli bychom si vyhradit čas. Ale ve finále se vlastně nic tak hrozného neděje. Ať si Avon použije hudbu z Carmen k propagaci nějakého šamponu! Bum, no a co?! Tak se to stalo. Ve finále zná každý na světě něco z Bizetovy Carmen! (Smích) V konečném důsledku ovšem klasická hudba zajímá především ty, kteří chodí do koncertních síní a divadel, skutečně ji poslouchají a soustavně se tímto typem umění nějakým způsobem kultivují. Jedna věc je ale jistá, že nikdo do reklamy určitě nepoužije Webernovu Symfonii č. 21! (Smích) Protože by nic neprodal! Takže je to tak: velká díla klasické hudby jsou zkrátka slavná, jsou k nim volná práva a já nejsem elitářský a snob, abych říkal, že je může hrát pouze Berlínská filharmonie. Pro mě jako hudebníka je důležité, že stále znějí v koncertních sálech, kde je interpretují špičkoví hudebníci na vysoké úrovni. A reklama ať jim dělá „reklamu“.
